WHO definuje zdraví jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody - a to už od roku 1948. Ale když se podíváme na skutečnost, duševní zdraví je stále tím nejzapomenutějším sloupcem celého zdravotnického systému. Přestože každý desátý člověk na Zemi trpí nějakým duševním onemocněním, vlády po celém světě vynakládají na něj jen 2 % svých zdravotnických rozpočtů. Méně než 1 % mezinárodní pomoci jde na duševní zdraví. To není chyba. To je systémový selhání.
Co se stalo během pandemie?
V prvním roce pandemie covidu-19 se počet lidí s depresí a úzkostí zvýšil o 25 %. Nebylo to jen „dobře, že jsme přežili“. Bylo to hluboké zranění celé generace. Lidé ztráceli práci, přátelství, smysl. A systémy, které měly pomoci, byly přetížené, podfinancované, často úplně neviditelné. WHO to označila za největší nápor duševních potíží za posledních 70 let. A přesto se někde většina zemí stále ptá: „Proč tolik peněz na něco, co se nevidí?“
Rozdíl mezi zeměmi je obrovský
Představte si to: v zemi s vysokými příjmy má přes 70 % lidí s psychózou přístup k léčbě. V zemi s nízkými příjmy je to 12 %. To není rozdíl v kvalitě léků. To je rozdíl v tom, zda člověk žije nebo přežívá. V některých zemích se lidé s duševním onemocněním stále přivazují k posteli. V jiných se jim začíná vracet právo na život. WHO to nazývá „globální ne справedlností v duševním zdraví“. A není to jen otázka peněz - je to otázka hodnot.
Co WHO doporučuje?
WHO neříká: „Vytvořte více psychiatrů.“ Říká: „Začněte na začátku.“ To znamená integrovat duševní zdraví do primární péče. Když jde člověk k lékaři kvůli bolesti záda, měl by být zeptán: „Jak se máte dnes psychicky?“ Když přijde matka s dítětem, měl by lékař zkontrolovat i její pocit vyčerpání. To není nápad z budoucnosti. To je základní péče, která funguje.
WHO vytvořila nástroj QualityRights - 14 školicích modulů, které pomáhají zemím přejít od „léčení“ k „zotavování“. Nejde jen o léky. Jde o to, aby člověk mohl žít znovu. Aby mohl mít práci, přátele, domov. Aby ho společnost nevnímala jako „chorého“, ale jako člověka, který prochází těžkou dobou.
Práce jako klíčové místo
Na pracovišti se děje to, co se děje i v domácnosti - lidi se vyčerpávají. EU-OSHA říká, že psychosociální rizika na pracovišti jsou největší hrozbou pro zdraví zaměstnanců. A přesto většina firem neví, jak na to. WHO doporučuje tři věci: nejprve identifikovat rizika - přetížení, nejistota, násilí, diskriminace. Pak je odstranit nebo zmírnit. A nakonec naučit lidi, jak s těmi, které nelze odstranit, žít.
Co to znamená v praxi? Například: výběr pracovníka do týmu na základě dovedností, ne na základě toho, jak se chová při stresu. Nebo: umožnit flexibilní pracovní dobu, když někdo prochází depresemi. To není „zvláštní výhoda“. To je základní lidská důstojnost. A podle zákona v EU je to i povinnost.
Ekonomický dopad je reálný
Když se duševní zdraví zlepší o 10 %, HDP stoupne o 0,4 %. To není teorie. To je výsledek analýz z MZD.gov.cz. Náklady na duševní onemocnění pro firmy činí 10 miliard dolarů ročně - ztráty produktivity, absencí, výpovědí. A přesto se většina firem vyhýbá investicím do podpory zaměstnanců. Proč? Protože se to nevidí. Ale vidí to účetnictví. A vidí to zaměstnanec, který se probouzí každé ráno s pocitem, že se nemůže vůbec zvednout.
Stigma je největší překážka
Největší překážka přístupu k péči není nedostatek léků. Je to stigma. Lidé se nechcí přiznat, že mají problém. Nebo se jim nevěří, když to řeknou. Ženy a dívky s duševním postižením jsou v ústavní péči často vystavovány násilí - nucené sterilizace, potraty, antikoncepce. To není léčba. To je porušování lidských práv. WHO to označuje za trestné a vyžaduje okamžitou změnu.
Stigma není jen ve světě. Je i v rodinách, ve školách, v lékařských kancelářích. Když někdo řekne: „To jen potřebuje více spánku“, nebo „Zkus se víc smát“, tak to není podpora. To je zanedbání. A WHO říká: „Přestaněte říkat, že to je jen psychika. Je to lidské zdraví.“
Co dělá Francie? A co můžeme dělat my?
Francie v září 2023 oznámila, že od roku 2024 bude hradit léčbu duševních problémů jako běžnou součást zdravotní péče. Nejen psychiatrické kliniky. Nejen léky. Celá cesta - od poradny přes terapeutické skupiny až po podporu při návratu do práce. To není luxus. To je zodpovědnost.
Co můžeme dělat my? Začít tady a teď. Pokud jste zaměstnavatel, podívejte se na své pracovní podmínky. Kolik lidí chodí do práce, ale je uvnitř zničených? Pokud jste rodič, nechte dítě mluvit - i když to zní jako „jen fáze“. Pokud jste lékař, zeptejte se. Nejen na tělo. Na duši. A pokud jste člověk, který se cítí ztracený - víte, že nejste sami. A že pomoci existují. Jen je potřeba vytvořit prostor, kde se můžou dostat.
WHO a tři miliardové cíle
WHO má tři cíle na následující desetiletí: zlepšit zdraví 1 miliardy lidí, chránit 1 miliardu lidí před hrozbami a zlepšit kvalitu života další miliardě. Duševní zdraví je klíčem ke všem třem. Bez něj není zdraví. Bez něj není bezpečí. A bez něj není kvalita života.
Je to těžká cesta. Ale ne nemožná. Francie to dělá. Některé země v Africe a Asii začínají stavět systémy na základě primární péče. A lidé se začínají otevírat. Protože když se někdo slyší, začíná se léčit. A když se začíná léčit, začíná žít znovu.