Trénink sociálních dovedností pro děti s autismem není jen o tom, jak se naučit říkat „ahoj“ nebo jak hrát na houpačce. Je to o tom, jak pochopit, kdy někdo mluví pravdu, kdy se chce připojit k hře, nebo kdy je lepší zůstat na straně. Mnoho dětí s poruchou autistického spektra (PAS) má potíže s tím, co neurotypické děti berou za samozřejmé - s čtením mimiky, s přirozeným výměnou řeči, s porozuměním neřečeným pravidlům. A právě skupinové programy nabízejí bezpečné, strukturované prostředí, kde se to dá naučit skutečně, nejen v teorii.

Proč skupiny? Nejen o tom, jak mluvit, ale jak být

Dítě s autismem může umět recitovat celé knihy o tom, jak se chovat, ale při skutečném setkání s kamarády se ztratí. Proč? Protože sociální dovednosti nejsou jako matematika - nejde o správnou odpověď, ale o plynulý, kontextový proces. Skupinové programy to řeší tím, že dítě vidí, jak to dělají jiné. Nejen terapeut, ale i spolužáci. V skupině se dítě učí, že někdo může mít jiný způsob, jak se podívat, jak se usmívat, jak reagovat na vtip. A že to všechno není špatné - jen jiné.

Na rozdíl od jednotlivé terapie, kde se dítě učí od odborníka, ve skupině se učí od života. Když někdo z dětí vyskočí z řady, když se někdo zlobí, když někdo nechává příliš dlouhou pauzu - to je příležitost. Terapeut to neříká: „To je špatně.“ Ale říká: „Co si myslíš, že se právě děje? Co by mohl udělat, aby to vypadalo líp?“ Takhle se učí sociální myšlení - ne z knihy, ale z reálných situací.

Co se v těchto programech skutečně dělá?

V České republice se používají různé přístupy, ale všechny mají něco společného: strukturu, opakování a konkrétní cíle. Nejznámější je program PEERS, který pochází z USA, ale je přizpůsoben i českým dětem. V jeho rámci se děti učí například:

• jak začít konverzaci - nejen „Ahoj“, ale jak přidat otázku, která opravdu zaujme
• jak používat humor bez toho, aby se někdo zranil
• jak se chovat na sportovním zápasu - i když tvoje tým prohrál
• jak být dobrým hostitelem, když přijde kamarád domů
• jak změnit špatnou pověst, když jsi někdy „přehnal“

Tyto dovednosti se nebudují jednou za týden. Každá hodina má přesný plán: začíná se opakováním minulého, pak se vysvětluje nová dovednost, ukazuje se, jak se dělá, procvičuje se v roli, a nakonec se domluví, co dítě zkusí doma. A to je klíč - propojení domova a kroužku. Když dítě ve skupině zkusí říct „Můžu se k tobě přidat?“, ale doma to nikdo nekontroluje, efekt zmizí. Rodiče musí vědět, co se děje, a podporovat to i venku - na hřišti, v obchodě, při návštěvě kamaráda.

Co je jiného o programu Early Start Denver Model?

Zatímco PEERS se zaměřuje na konkrétní dovednosti, Early Start Denver Model (ESDM) pracuje na hlubší úrovni - na mozku. Tento přístup je zaměřený na malé děti, často od 12 měsíců, a snaží se změnit způsob, jakým mozek zpracovává sociální informace. Místo aby dítě jen „naučil“, jak mluvit, ESDM ho vede k tomu, aby si přirozeně všímalo očí, smíchu, gest. Je to jako když se dítě učí jazyk - ne z gramatiky, ale z toho, jak ho lidé používají v každodenním životě.

Na rozdíl od PEERS, který je často skupinový, ESDM se často provádí v jednotlivých sezeních s rodičem. Ale i zde je důležité, aby se to přenášelo do běžného života - při hraní, při jídle, při čtení knížky. Cílem není, aby dítě „vypadalo normálně“, ale aby se jeho mozek naučil lépe rozumět lidem - a to i přes jeho autistický způsob vnímání.

Co o ABA? A proč to někdo kritizuje?

Applied Behavior Analysis - ABA - je jedním z nejrozšířenějších přístupů. V Česku ho používají mnohé terapeutické centra. Jeho silná stránka je jasná: funguje. Pokud chceš, aby dítě přestalo křičet v obchodě nebo začalo říkat „děkuji“, ABA to dokáže. Ale tu je problém.

ABA často zaměřuje na „odstranění nežádoucího chování“. To znamená: pokud dítě kmitá rukama, pokud se vyhýbá pohledu, pokud mluví o svém zvláštním zájmu - to se považuje za „rušivé“ a má se „zakápat“. Ale co když to dítě potřebuje k uklidnění? Co když to je jeho způsob, jak zpracovávat informace?

Moderní přístupy už to pochopily. Dnes už se neříká: „Zastav to.“ Ale: „Co tě to uklidňuje? A jak bychom to mohli udělat tak, aby to nevadilo ostatním?“ Například místo aby dítě přestalo kmitat rukama, může dostat malou hračku, kterou si může přidržet v ruce. Místo aby se muselo dívat do očí, může se dívat na nos nebo na krk - a stále být přítomné. To je rozdíl mezi „naučit“ a „pomoci“.

Co máme v Česku? Kniha, která pomohla tisícům rodin

V České republice máme jednu knihu, která se stala základem pro mnoho rodičů i učitelů: „Rozvoj sociálních dovedností u dětí s autismem“ od Věry Čadilové a Zuzany Žampachové. Vydána v roce 2017 nakladatelstvím Pasparta, má 104 stran, je přehledná, plná konkrétních cvičení - od toho, jak naučit dítě čekat na řadu, až po to, jak reagovat na kritiku. Cena 210 Kč - což je méně než cena jedné hračky. A přesto je vyprodaná. Na Knihydobrovsky.cz se píše, že se prodává i přes to, že je už sedm let stará. Proč? Protože není nic jiného.

Je tu také centrum Nautis, které nabízí dvoudenní kurzy pro pedagogy a terapeuty. Tam se učí, jak vlastně vést skupinový trénink, jak přizpůsobit cvičení jednotlivci, jak nezatížit dítě. Ale je tu problém: těchto kurzů je málo, a nejsou k dispozici všude. V Olomouci, Brně nebo Praze se něco najde. V Karlových Varech nebo v Ostravě už je to složitější. A kvalifikovaných terapeutů je stále málo.

Co se stane, když to neuděláš?

Někdo říká: „Dítě se přece vyroste.“ Ale to není pravda. Bez podpory se sociální dovednosti nevyvinou samy. Dítě, které se ve škole neumí připojit, se stane dospělým, který se neumí připojit k práci, k přátelům, k rodině. Některé děti se zavřou do sebe. Některé se stávají oběťmi šikany. Některé se naučí předstírat, že jsou „normální“ - a z toho vzniká únavnost, úzkost, deprese.

Naopak: dítě, které dostane podporu, se naučí, že má vlastní způsob, jak být v kontaktu. Některé děti se stávají výbornými kamarády - jen jiným způsobem. Některé najdou přátele, kteří mají stejné zájmy. Některé se naučí říct: „Já to potřebuju jinak.“ A to je největší úspěch - ne že se dítě „napodobí“, ale že se naučí své potřeby vyjádřit.

Kde začít? Praktické kroky pro rodiče

Nechceš čekat, až se dítě „vyroste“. Chceš začít teď. Tady je co můžeš udělat:

1. Přečti si knihu „Rozvoj sociálních dovedností u dětí s autismem“ - najdeš ji na Kosmas.cz nebo Pasparta.cz. Je to základ.
2. Navštiv terapeutické centrum - většinou větší města mají centra jako Nautis, Pasparta nebo specializované poradny. Ptáj se: „Máte skupinový trénink? Jaký přístup používáte?“
3. Pojďte na hodinu jako pozorovatelé - ne jako rodič, který chce „napravit“ dítě, ale jako návštěvník, který chce pochopit, jak to funguje.
4. Pojďte doma cvičit 10 minut denně - například: „Dnes se budeme učit, jak začít hovor.“ Zkusíte se ptát: „Co dnes dělal ten kamarád?“ a pak si zkusíte představit, jak byste to mohli zkusit ve škole.
5. Navážte kontakt s učitelem - pošlete mu knihu, popište, co děláte doma. Ptájte se: „Můžeme společně sledovat, co dítě dělá na hřišti?“

Nikdo nečeká, že to bude rychlé. Ale každý malý krok - každá odpověď, každý pokus, každý „ahoj“ - je důležitý. Ne proto, že se dítě musí „napodobit“, ale protože má právo mít přátele, které má rád.