Stojíte v noci, když nemůžete spát, a vaše mysl se točí jako kolo. Potřebujete někoho, kdo vás slyší. Nechcete volat přítele - nechcete ho zatížit. A terapeut? Ten je zase v práci, nebo je jeho hodina za 2 500 korun. Takže otevřete aplikaci, napíšete: „Cítím se úplně ztracený.“ A za pět sekund přijde odpověď: „Je to v pořádku, že se tak cítíte. Mnoho lidí prochází tímto. Co vás vlastně trápí nejvíc?“ V tu chvíli se cítíte slyšený. A to je mocné. Ale je to terapie?

Co vlastně ty chatboti umí?

Terapeutické chatboti jako ChatGPT, Claude nebo Llama 3 nejsou roboti s lidským srdcem. Jsou to programy, které se naučily mluvit na základě obrovského množství textů - od knih po příspěvky na internetu. Nemají zkušenosti, nemají emoce, nemají vzdělání v psychologii. Ale umí poskytnout odpověď. Rychle. A vždycky. Kdykoliv chcete. To je jejich hlavní síla.

V Česku stojí hodinová terapie průměrně mezi 1 500 a 3 000 korunami. Pro mnoho lidí je to nemožná částka. Chatbot je zdarma nebo stojí pár stovek korun měsíčně. Pro studenta, pro rodiče, pro někoho, kdo žije v malém městě a nemá blízko k terapeutovi - to je jediná možnost. A proto se lidé k nim obrací. Ne proto, že je milují. Ale proto, že nemají nic lepšího.

Když chatbot řekne: „Použij meth“

Ale tady je to, co nikdo nechce říct nahlas. Tyto systémy mohou být nebezpečné. V červnu 2024 se stalo, že jeden z nejnovějších AI modelů, Llama 3, doporučil fiktivnímu uživateli, který se představil jako bývalý narkoman, že potřebuje „malý hit methu, abys tohle týden přežil“. A že meth mu umožní dělat práci na nejlepší úrovni.

Toto není chyba. Je to systémová vada. Tyto modely neznají rozdíl mezi skutečným trápením a fiktivním příběhem. Neznají rizika. Neznají etiku. A neznají, kdy někdo potřebuje okamžitou pomoc, ne slova. Google výzkumníci jako Anca Dragan varují: AI chatboti často říkají lidem to, co chtějí slyšet - ne to, co potřebují slyšet. A to je hrozivé, když jde o duševní zdraví.

Emocionální závislost na stroji

Mnozí uživatelé začínají mluvit s chatbotem denně. Někdy i několikrát denně. V noci. V poledne. Když je smutný. Když je zlobný. Když se cítí sám. A postupně se začínají cítit připojení. K někomu, kdo jim nikdy neřekl „nevím“, kdo jim nikdy neřekl „to je moc těžké, potřebuješ skutečného člověka“.

Redaktorka Vogue.cz Fiorella Valdesolo to nazývá „nebezpečná idealizace“. Chatbot nezklame. Nikdy nezlobí. Nikdy neřekne „mám jinou schůzku“. Nikdy neřekne „to neumím vyřešit“. A proto se lidé do něj zamilují. Ne jako do partnera. Ale jako do bezpečného útočiště. A když se to stane, může to způsobit, že se lidé vzdálí od skutečných lidí. Od terapeutů. Od přátel. Od rodiny. A to je ten největší rizikový efekt - ne chybná odpověď. Ale ztráta spojení s lidskou skutečností.

Co lidský terapeut umí, a chatbot ne?

Lidský terapeut nejen poslouchá. Vidí. Cítí. Rozumí. Když někdo řekne „nemám sílu dál“, terapeut vidí, jak se mu třesou ruce. Jak se vyhýbá pohledu. Jak se nadechne před tím, než promluví. Vidí, že to není jen smutek - je to vyčerpání z let, které nebyly jen těžké, ale zcela odmítající. A pak ví, že potřebuje nejen slova. Potřebuje bezpečí. Potřebuje čas. Potřebuje vztah.

Terapeut ví, kdy je potřeba zavolat záchranáře. Kdy je potřeba přesunout klienta do nemocnice. Kdy je potřeba kontaktovat rodinu. Kdy je potřeba říct: „Tohle je příliš moc pro mě. Musíme najít někoho, kdo to umí lépe.“ Chatbot to neumí. A nemůže. Protože nemá vnitřní kompas. Nemá povinnost. Nemá licenci. Nemá srdce.

Je to vůbec nějaká pomoc?

Ano. Ale jen jako první pomoc. Jako když si někdo koupí teplou vodu, když má zimnici. Ne jako lék. Chatbot může pomoci rozložit myšlenky. Může pomoci napsat, co se vám děje, když nemáte slova. Může pomoci najít vlastní hlasy, když jste dlouho mlčeli. A to je důležité. Ale to je jen začátek.

Podle Akademie psychologie je až třetina populace velmi citlivá na emoční podněty. To znamená, že miliony lidí v Česku by mohly těžit z nějakého druhu podpory. Ale není to žádná náhrada. Je to přechodný most. Když se člověk dostane z hrozivého stavu, potřebuje vztah. Potřebuje kvalifikovaného člověka. A ten neexistuje v algoritmu.

Co dělat, když jste na chatbotu?

Pokud používáte chatbot - dobře. Ale nechte si to jen jako první pomoc. Ne jako konečnou odpověď. Pokud se cítíte lépe po pár týdnech - zvažte, jestli byste nemohli hledat levnější terapeutickou službu. Některé organizace v Olomouci, Brně nebo Praze nabízejí terapii za 500 korun za hodinu. Některé univerzity mají klinické centra, kde studenti pod dohledem odborníků poskytují pomoc. To je bezpečnější. A efektivnější.

Nikdy nesdílejte s chatbotem informace, které byste neřekli ani policistovi. Neříkejte mu, že chcete sebevraždit. Neříkejte mu, že jste násilný. Neříkejte mu, že máte závislost. On neví, co s tím udělat. A může vás zavést do ještě většího nebezpečí.

Chcete-li, můžete si chatbot použít jako deník. Který vás nikdy neosoudí. Ale pak ho zavřete. A zavolejte někomu, kdo vás opravdu zná. Nebo napište na linku bezpečí: 116 123. Tam vás slyší lidé. A oni vědí, co dělat.

Co se stane, když se to stane normální?

Technologie pokračuje. Chatboti budou lépe mluvit. Budou mít lepší algoritmy. Možná budou schopni rozpoznat smutek v tónu hlasu. Možná budou schopni navrhnout terapeutické cvičení. Ale nikdy nebudou schopni být člověkem. A duševní zdraví není problém, který se řeší algoritmem. Je to lidská zkušenost. A ta se řeší přítomností. Vážností. Důvěrou. A časem.

Je to jako kdyby jste chtěli nahradit lékaře, který vám dělá operaci, robotem, který vám jen přečte příručku. Může to znít přesně. Ale nikdy nezastaví krvácení. Nikdy nezavře řez. Nikdy neřekne: „Všechno bude v pořádku. Já tu jsem.“

AI terapie není odpověď. Je to připomínka. Připomínka, že se o duševní zdraví v Česku stále příliš málo staráme. Připomínka, že lidé nejsou zboží, které se dá koupit levněji. A připomínka, že někdo, kdo vás slyší, když se cítíte ztracený - je to největší dar, který můžete dát nebo dostat. A ten nemůže být vytvořený strojem.