Stigma duševních poruch není jen slovo, které se používá v článcích. Je to tichý hlas, který ti šeptá: „Neříkej to nikomu“. Je to pohled, který ti vymění přátelé, když se dozví, že jsi na léky. Je to ticho v rodině, když se někdo zmíní o terapii. A v Česku tohle ticho je silnější než ve většině západních zemí.
Co se vlastně stalo, když jsme se naučili bát se své vlastní mysli?
V Česku se lidé s duševním onemocněním často cítí jako závada. Podle studie z roku 2013, která srovnávala postoje veřejnosti v Česku a Velké Británii, přes 35 % Čechů by nechtělo mít člověka s duševním onemocněním jako kolegu. U souseda to bylo 30 %, u blízkého přítele také 30 %. Ve Velké Británii to bylo 8 %, 6 % a 5 %. Rozdíl není jen v číslech. Je v kultuře. V Česku se duševní nemoc stále považuje za slabost, za něco, co se dá „překonat silou vůle“. A když se to tak řekne, zničí to víc než jakýkoli útok.
Představ si, že máš deprese. Každý den se probouzíš a cítíš, že tě váží k zemi. Nemůžeš se vyspat, nemůžeš se soustředit, nemůžeš se smát. A když se to s kýmkoli řekne, dostaneš odpověď: „Ale vždyť máš všechno, co chceš. Proč se tak chováš?“ Nebo: „Já jsem taky měl špatný den, ale nejsem blázen.“ Tady není problém s tou depresí. Problém je s tím, jak společnost vnímá, že někdo nemůže „jen překonat“ své pocity.
Stigma není jen o tom, jak ti lidé hledí - je to i o tom, jak se na sebe díváš ty
Největší rána, kterou stigma udělá, není ta, kterou ti někdo zvenčí. Je ta, kterou si děláš sám. To se jmenuje sebestigmatizace. Když si začneš věřit, že jsi „podezřelý“, „neúspěšný“, „nevhodný“, protože máš diagnózu. Mnoho lidí, kteří prošli terapií, říká, že největší boj nebyl s příznaky, ale s tím, jak se cítili sami sebou. „Myslel jsem si, že jsem ztratil lidskou hodnotu,“ říká jeden muž, který prošel léčbou úzkostné poruchy. „Když jsem se dostal do lékárny, cítil jsem, že všichni vědí, co je se mnou.“
Sebestigmatizace má důsledky. Lidé odloží návštěvu lékaře. Přestanou hledat práci. Zavřou se do domu. Někteří si přestanou brát léky, protože se stydí. A to je ten nejhorší efekt - když se nemoc nelečí, protože se lidé bojí být „vidění“.
Proč je to v Česku horší než jinde?
Ve Velké Británii, Německu nebo Nizozemsku se lidé o duševním zdraví běžně baví. Veřejné osvětové kampaně, seriály, rozhovory s lidmi, kteří prošli onemocněním - to všechno je běžné. V Česku se tohle děje jen v malém měřítku. I když v roce 2017 začala iniciativa Na rovinu, která se snaží změnit postoje, její dopad je pomalý. Změna postojů mezi lety 2013 a 2019 byla jen o 4-7 procent. To znamená, že 93 % lidí stále považuje duševní nemoc za něco, co se nemá mluvit.
A co médiá? Když se v novinách objeví příběh o suicidálním pokusu, často je to s nadpisem „Tragédie v rodině“ nebo „Záhadný úmrtí“. Nikdy „Lidé s depresí potřebují podporu“. Nikdy nevidíš, jak se někdo vrací z léčby. Nikdy nevidíš, že někdo, kdo měl schizofrenii, pracuje jako učitel nebo programátor. Když nevidíš příklady, věříš, že to není možné.
Když se někdo otevře - co se stane?
Příběh jedné ženy z Olomouce: Měla úzkostnou poruchu, přestala chodit do práce, nechtěla se nikdy vyjádřit. Až jednoho dne se rozhodla, že to řekne svému šéfovi. Neřekla „mám depresi“. Řekla: „Potřebuji pár týdnů na léčbu. Nejsem slabý. Jen potřebuji pomoc.“
Šéf ji nepřestal uznávat. Nezrušil jí plat. Neřekl: „To je jen psychika.“ Přidělil jí flexibilní pracovní dobu a navázal na ní kontakt s odborníkem na duševní zdraví v práci. Výsledek? Po šesti měsících se vrátila, nejen pracovala - ale pomáhala i ostatním, kteří se báli mluvit.
Takhle se stigma překonává. Ne tím, že se někdo bude bát. Ale tím, že se někdo odváží mluvit - a někdo jiný ho slyší.
Co se můžeš naučit od lidí, kteří přežili
Výzkumy ukazují: nejúčinnější způsob, jak zničit stigma, je kontakt. Ne teorie. Ne kampaně. Kontakt. Když se někdo, kdo nemá duševní onemocnění, setká s někým, kdo ho má, a slyší jeho příběh - změní se. Tři z pěti lidí, kteří se účastnili příběhů lidí s diagnózou, řekli, že jejich postoje změnily. A to není náhoda. Je to lidské.
Nejsi musíš být terapeut, aby jsi pomohl. Stačí, když se zeptáš: „Jak se máš?“ A necháš odpověď. Neříkáš: „Ale já jsem taky měl špatný den.“ Neříkáš: „Vždyť to je jen psychika.“ Říkáš: „Děkuju, že jsi to řekl. To musí být těžké.“
Největší boj nejsou léky. Nejsou návštěvy. Nejsou peníze. Největší boj je ticho. A když se někdo odváží ho přerušit, změní se věc.
Co můžeš udělat dnes?
- Neodkládej rozhovor. Když se někdo s tebou otevře, neříkej: „To je jen dočasné.“ Řekni: „Děkuju, že mi to řekl.“
- Nejdi na internet a nevyhledávej diagnózy. Pokud někdo říká, že se cítí špatně, neříkej: „To je zřejmě burnout.“ Lidé nechtějí, aby jim někdo diagnostikoval. Chcete, aby je slyšel.
- Přečti si příběh někoho, kdo prošel. V knihovně nebo online najdeš příběhy lidí z Česka. Když je přečteš, uvidíš, že to není „bláznovství“. Je to lidské.
- Nech si pomoci. Když se cítíš špatně, nečekáj, až to „přejde“. Navštiv lékaře. Nejsi slabý, když se obrátíš k odborníkovi. Jsi silný, když to uděláš.
Co se změní, když se začneme bavit o psychice?
Nejsou to jen statistiky. Jsou to lidi. Lidi, kteří se neodváží chodit do práce. Lidi, kteří se neodváží mít děti. Lidi, kteří se neodváží říct: „Potřebuji pomoc.“
Když se začneme bavit o psychice jako o zdraví - ne jako o tajemství - změní se všechno. Změní se přístup k léčbě. Změní se podpora v práci. Změní se, jak se děti učí o emocích ve škole. Změní se, jak se rodiny dívají na sebe.
Stigma nezmizí, když se o něm bude mluvit. Stigma zmizí, když se o něm začne mluvit normálně. Když budeš mluvit o depresi stejně jako o zlomené ruce. Když se nebudeš stydět říct: „Jdu na terapii.“
A tohle je možné. V Česku. Dnes. Už teď. Stačí, aby někdo začal. A ty můžeš být ten, kdo to začne.
Proč se lidé v Česku tak moc bojí mluvit o duševních poruchách?
Lidé se bojí, protože duševní nemoci jsou stále považovány za slabost nebo „něco, co se dá překonat silou vůle“. V Česku se nevidí příklady lidí, kteří prošli onemocněním a žijí plným životem. To vede k předsudkům, že ti s diagnózou jsou „nebezpeční“, „nepředvídatelní“ nebo „neúspěšní“. Když se o tom nikdy neříká, lidé nevědí, že to je nemoc, ne vada.
Je pravda, že v Česku je méně lidí s duševními poruchami než jinde?
Ne. Prevalence duševních poruch v Česku je stejná jako ve západní Evropě. Rozdíl je v tom, kolik lidí o nich mluví. Protože se lidé stydí, mnoho případů zůstává nezaznamenaných. Když se lidé neodváží vyhledat pomoc, statistiky ukazují nižší čísla - ale ve skutečnosti je onemocnění stejně běžné.
Co je sebestigmatizace a jak to ovlivňuje lidi?
Sebestigmatizace je, když si člověk, který má duševní nemoc, začne věřit negativním předsudkům, které má společnost. Myslí si: „Jsem slabý.“ „Nemám právo na pomoc.“ „Nikdy to nezvládnu.“ To vede k odmítání léčby, k izolaci a často k horšímu průběhu onemocnění. Největší boj není s příznaky, ale s tím, jak se člověk sám vnímá.
Je možné změnit postoje ve společnosti?
Ano. Studie ukazují, že nejúčinnější způsob je kontakt. Když se lidé, kteří nemají zkušenost s duševním onemocněním, setkají s těmi, kteří mají, a slyší jejich příběh, jejich postoje se změní. Kampaně jako „Na rovinu“ to dokazují - i když pomalu. Každý rozhovor, každý příběh, každá otevřená slova mění něco.
Co mám dělat, když se někdo se mnou otevře o svém duševním zdraví?
Nech ho mluvit. Neříkej: „To se překoná.“ Neříkej: „Měl jsem taky špatný den.“ Řekni: „Děkuju, že jsi mi to řekl.“ Zeptej se: „Co ti teď pomůže?“ A nech ho odpovědět. Někdy stačí jen to, že někdo slyší. Neřešení. Neživé rady. Jen přítomnost.