Empatie v psychoterapii není jen „dobrý postoj“ nebo příjemný tón hlasu. Je to hluboký, vědomý a trénovaný proces, který může změnit život. Když klient řekne: „Cítím se jako bych byl ztracený“, nejde terapeutovi o to, aby mu řekl: „To je strašný.“ Nejde o to, aby ho uklidnil, vyřešil jeho problém nebo dal rady. Jde o to, aby ho počul - opravdu, do kostí. A to je přesně to, co empatie dělá.

Co je empatie ve skutečnosti?

Empatie není soucit. Soucit je: „Mám s tebou radost“ nebo „To je hrozné, co ti můžu pomoct?“. Empatie je: „Vím, jak to zní. Vím, jak se to cítí. A nechávám tě být v tom, co cítíš.“

Tento pohled vypracoval Carl Rogers v 50. letech 20. století. Pro něj nebyla empatie jen dovednost - byla to forma bytí. „Vstoupit do soukromého světa druhého člověka a zabydlet se v něm,“ říkal. To znamená, že terapeut nejen slyší slova, ale cítí ten prostor mezi nimi - ten strach, hanbu, hříčku, která se neřekla. A důležité je: nejen cítí, ale i o tom sděluje. „Takhle to zní, že se cítíš úplně osamělý, i když jsi mezi lidmi.“ Tímto způsobem klient zjistí: „Někdo mě vidí. Skutečně.“

Proč je empatie tak důležitá?

Studie z roku 2018 ukázaly, že kvalita terapeutického vztahu - a empatie je jeho jádrem - odpovídá za 30 % úspěchu terapie. Specifické techniky, jako jsou kognitivní cvičení nebo expozice, přispívají jen 15 %. To znamená: bez empatie i nejlepší metoda selže.

Klienti to vědí. Průzkum Terapeutického centra Praha z roku 2023 ukázal, že 78 % lidí vybírá terapeuta podle toho, jestli se cítí počutý, ne podle toho, zda používá CBT, gestalt nebo psychoanalýzu. Když člověk přijde s traumatem, depresí nebo ztrátou, nechce vědět, jak to „správně“ řešit. Chce vědět, že někdo to rozumí. A to je právě to, co empatie vytváří: bezpečné místo, kde se můžeš rozpadnout - a přesto zůstat v pořádku.

Empatie není jen „cítit“ - je to dovednost

Někteří si myslí, že empatie je něco, co máš nebo nemáš. Jako barva očí. To není pravda. Empatie se dá naučit. Ale není to jako naučit se jízdu na kole. Je to jako naučit se mluvit jiným jazykem - jazykem emocí.

Terapeuti se trénují 2-3 roky na to, aby:

• poslouchali aktivně - bez přerušování, bez rychlé odpovědi,
• reflektovali emoce - „Takhle to zní, že jsi se cítil zradený, i když jsi to neřekl,“
• rozlišovali své vlastní reakce od klientových - třeba když klient mluví o ztrátě otce a terapeut si vzpomene na svého otce, ale nechá to být a nezatěžuje klienta svými vzpomínkami.

Je to jako hrát hru na číhání - nejen slyšíš, co klient říká, ale i to, co neříká. Co se skrývá za tichým pohledem? Co je za slovy, která se nevyřekla? To je práce, která vyžaduje trénink, sebereflexi a osobní terapii.

Co když je empatie příliš silná?

Empatie má i svou temnou stranu. Když terapeut příliš identifikuje s klientem, přestane být terapeutem - stane se jeho přátelé, obětí nebo společníkem v bolesti. To se nazývá „empatické přetížení“.

Právě proto je v psychoterapii důležitý odstup. Ne odstup jako vzdálenost, ale jako schopnost být přítomen, ale ne ztracený. Když klient mluví o sebevražedných myšlenkách, terapeut nemůže zhroutit. Musí zůstat pevný - ne proto, že je tvrdý, ale protože jinak nemůže pomoci.

Studie z DSpace TUL ukazují, že až 45 % terapeutů zažívá příznaky sekundární trauma - jako by si přivlastnilo bolest klienta. Proto je každý terapeut povinen mít pravidelnou supervizi a osobní terapii. Nejde o slabost. Jde o profesionální povinnost. Jako letuška, která si nejprve nasadí kyslíkovou masku - jinak nepomůže nikomu.

Empatie v české praxi

V Česku je empatie nejvíce vyžadovanou dovedností. Podle České komory psychologů z roku 2023 ji 92 % terapeutů považuje za nejdůležitější kritérium při výběru nových kolegů. A to i v oblastech, kde se zdá, že by měla být důležitější technika - třeba v kognitivně-behaviorální terapii.

Proč? Protože bez empatie se technika stává strojem. Klient si řekne: „Tady mi někdo říká, co mám dělat, ale nikdo nevidí, jak to prožívám.“ A pak přestane přicházet.

Na druhou stranu, když terapeut opravdu porozumí - klient se začne otevírat. Začne mluvit o tom, co se skrývá za úzkostí. O tom, proč se cítí nevážený. O tom, jak se bál říct „ne“ svému rodiči. A právě v tom okamžiku, kdy se něco řekne poprvé, začíná změna.

Empatie v digitální době

Teleterapie je nyní běžná. Ale jak říká studie Univerzity Karlovy z roku 2023, schopnost plné empatie se při online komunikaci snižuje o 22 %. Proč? Protože chybí tělo. Pohled, dotek, tichá pauza, pohyb rukou - to všechno je část empatie. Když vidíš, že klient ztuhne, když mluví o matce, nebo že se zhluboka nadechne, když řekne: „Nikdy jsem to nikomu neřekl…“ - to je důležité. A to v online prostředí často ztrácíš.

Terapeuti, kteří pracují online, se musí učit novým způsobům: pozorovat výraz očí, intonaci hlasu, délku pauz. Ale ani to není to samé. Empatie bez těla je jako hudba bez tónu - slyšíš melodie, ale ne cítíš její hlbokou bolest.

Co se děje v hlavě klienta, když je empatie přítomná?

Když terapeut opravdu porozumí, klient začíná dělat něco, co dříve nemohl. Přestává se bránit. Přestává se stydět. Začíná se ptát: „Co to se mnou je?“ A to je první krok k změně.

Nejde o to, že terapeut něco řekne. Jde o to, že klient začne vnímat sám sebe jinak. Když někdo řekne: „Vím, jak to zní,“ a neříká to jako záchrannou větu, ale jako přiznání - „Ano, já jsem to taky cítil.“ - klient si řekne: „Možná nejsem blázen. Možná to není jen můj problém.“

Philosof Evan Thompson to řekl hezky: „Před individuálním vědomím existuje vědomí mezilidské.“ Empatie je ten most mezi „já“ a „ty“. A když je most pevný, můžeš přejít - a změnit se.

Co se děje v budoucnosti?

Empatie se už nezobrazuje jako jednotná věc. Už nejde o „všechno nebo nic“. Dnes víme: existuje kognitivní empatie - „rozumím, proč to cítíš“ - a afektivní empatie - „cítím to s tebou“. A v různých fázích terapie potřebuješ různé typy.

Na začátku potřebuješ afektivní - aby klient cítil bezpečí. V prostředí trauma potřebuješ kognitivní - aby mohl pochopit, co se mu stalo. V pozdní fázi potřebuješ obě - aby mohl spojit své pocity s jejich kořeny.

Budoucnost bude personalizovaná. Terapeut nebude používat „empatii“ jako nástroj. Bude ji přizpůsobovat. Některým klientům stačí tiše poslouchat. Jiným potřebují říct: „To je strašný, a já jsem tady.“

A jedno je jisté: žádná technika, žádný algoritmus, žádný chatbot - ani umělá inteligence - nedokáže nahradit lidskou empatii. Protože změna není v tom, co se řekne. Je v tom, co se cítí.