Duševní zdraví u dětí a mládeže v Česku už není otázkou, zda je problém, ale jak ho řešit. Od roku 2023 funguje první národní systém, který systémově měří stav duševního zdraví žáků na základních školách. A výsledky jsou alarmující. Více než polovina devátých tříd projevuje známky zhoršeného pohody, 40 % má příznaky střední až těžké deprese, a třetina trpí úzkostí. Toto není jen statistika - je to každodenní realita ve třídách po celé republice.

Co je národní monitoring duševního zdraví?

Národní monitoring duševního zdraví je projekt zahájený Národním ústavem duševního zdraví (NUDZ) ve spolupráci s Českou školní inspekcí a Ústavem zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS). Cílem není jen zjistit, kolik dětí trpí, ale najít, kde a proč se problémy objevují. Data se sbírají prostřednictvím anonymních dotazníků, které vyplňují žáci 9. tříd. Dotazníky obsahují otázky o spánku, emocích, vztazích, motivaci a pocitu bezmoci. Nejde o diagnózu - jde o signál, že něco není v pořádku.

Projekt je první svého druhu ve střední a východní Evropě. Zatímco v Nizozemsku nebo Finsku se duševní zdraví měří každé dva roky, v Česku jsme doposud měli jen kousky dat - z různých studií, z různých míst, z různých let. Teď máme první komplexní obrázek. A ten ukazuje, že problémy nejsou jen v velkých městech. Jsou všude.

Co konkrétně ukazují data?

Největší černá díra je v oblasti deprese. Zhruba 40 % devátých tříd vykazuje příznaky, které odpovídají střední až těžké formě. To znamená, že ve třídě s 30 žáky je asi 12 dětí, které se cítí bezmocné, bezradné, bez naděje. Ne každá z nich je v nemocnici. Většina jich jen sedí ve třídě, nechápe, proč jí to dělá špatně, a neví, kde hledat pomoc.

Úzkost je ještě běžnější. Třetina žáků se cítí přetížená, strachují se z hodin, z výsledků, z toho, co o nich budou myslet spolužáci. Někteří se už nechají vidět ve škole. Někteří se zavírají do pokoje. Někteří začínají přestávat chodit. A školy nevědí, co s tím.

Co se týče dospělých, data z projektu „Život k nezaplacení“ ukazují, že 15-16 % dospělých obyvatel ČR trpí duševními potížemi. To je přes 1,3 milionu lidí. A přesto se jen 32 % z nich kdy poradilo s odborníkem. Hlavní překážky? Peníze a strach z toho, co o tom budou myslet ostatní.

Proč to vůbec dopadlo tak špatně?

Největší problém není v dětech. Je v systému. Česká republika vynakládá na prevenci duševního zdraví pouze 0,3 % z celkových zdravotních výdajů. Doporučená hodnota je 1,5-2 %. To znamená, že na každý korunu, kterou vynakládáme na fyzické zdraví, na duševní zdraví dáváme tři haléře.

Je to jako kdybyste měli doma poškozenou vodovodní instalaci a místo toho, abyste zavolali zedníka, jen si koupili kbelík. A když se voda začne vylévat, řeknete: „To je problém, ale necháme to.“

Další problém je personál. V Česku je registrováno pouze 127 dětských psychiatrů pro 1,05 milionu dětí a mladistvých. Světová zdravotnická organizace doporučuje 300 na milion obyvatel. To znamená, že máme jen čtvrtinu potřebného počtu. A co psychologové? Většina škol má jen jednoho na celou školu - a ten je přetížený. Podle průzkumu Asociace školních psychologů se jen 32 % pracovníků cítí dostatečně vyškolených, aby správně četli výsledky monitoringu.

Co se děje v školách?

Učitelé vidí tyto příznaky každý den. Markéta Nováková, učitelka z Prahy, říká: „V mých 9. třídách vidím přesně tyto trendy - asi 40 % žáků má evidentní problémy s motivací, spánkem a sociální interakcí.“

Někteří žáci přestávají odpovídat na otázky. Někteří se přestávají účastnit výuky. Někteří se začínají zamykávat ve WC. A školy nemají nástroje, aby reagovaly. Žádné protokoly. Žádné přesné pokyny. Žádné připojení k lékařům. Když školní psycholog řekne: „Tento žák potřebuje pomoc“, není kde ji získat.

Pilotní projekt „Duševní zdraví na školách“ zavádí pravidelné screenování pro žáky 5. a 9. tříd na 200 školách. To je krok vpřed. Ale je to jen 200 škol z téměř 5 000. A co ostatní? Co dělají děti v malých obcích, kde neexistuje ani školní psycholog?

Co se plánuje?

Ministerstvo zdravotnictví plánuje spuštění Národního registru duševního zdraví v prvním čtvrtletí 2026. Bude spojovat data z NZIS, elektronických receptů, psychiatrických center a školních systémů. Cílem je mít jednotný pohled na to, kdo potřebuje pomoc, kde a jakou.

Plánuje se také rozšíření 30 center duševního zdraví, která už vznikají od roku 2018. Tyto centra mají multidisciplinární týmy - psychologové, psychiatři, sociální pracovníci, pedagogové. Ale jejich pokrytí je stále omezené. Většina obcí je stále bez přístupu.

Investice do celého systému se odhadují na 1,2 miliardy Kč do roku 2028. To zní hodně. Ale když se podíváte na náklady na nezpracované problémy - na ztracené životy, na neúspěšné školy, na zvýšenou náročnost péče - je to malá cena.

Co je na tom špatného?

Není všechno perfektní. Někteří odborníci, jako psycholog David Štěpánek, upozorňují, že použité škály pro měření deprese u dětí nebyly validovány pro českou populaci. To znamená, že můžeme přehánět počet problémů. Ale i kdyby bylo přehnané o 20 %, stále by to byla katastrofa.

Další problém je regionální nerovnost. Výsledky monitoringu nejsou rozděleny podle krajů. Kdo ví, jestli je problém v Karlovarském kraji stejně vážný jako v Praze? Neznáme odpověď. A bez toho nejde efektivně plánovat.

A ještě jedna věc: když víme, že někdo má problém, co děláme? Neexistuje standardizovaný postup. Není jasné, kdo má zavolat, kdy, a na jaké služby. Škola neví. Rodiče neví. A lékaři nevědí, co s tím mají začít.

Co můžete udělat?

Největší změna začíná doma. Pokud vidíte, že dítě přestává mluvit, nechce jít do školy, má problémy se spánkem, nebo se zamyká do pokoje - nečekáte. Mluvte s ním. Nejde o to, aby to byl „jen fáze“. Jde o to, aby to nebyl začátek křehkého života.

Podpořte školy. Zeptejte se, jestli mají školního psychologa. Jestli mají protokol pro reakci na příznaky. Jestli mají spojení s centrem duševního zdraví. Pokud ne, požádejte o to. Hlasem rodičů se mění systém.

Nezapomeňte na dospělé. Pokud se někdo v rodině, v práci, v kolektivu cítí vyčerpán, bezmocný, bez naděje - neříkejte „jen se zatlačí“. Navštivte ho. Nabídněte pomoc. Přesvědčte ho, že psycholog není jen pro „šílené“. Je to pro každého, kdo se cítí, že to už nevydrží.

Co je budoucnost?

Budoucnost není jen o více peněz. Je to o jiném přístupu. O tom, že duševní zdraví není náhradní služba. Je to základ. Bez něj neexistuje vzdělávání. Bez něj neexistuje pracovní síla. Bez něj neexistuje společnost.

Projekt monitoringu je první krok. Ale krok samotný neřeší problém. Řeší ho jen, když ho následují akce. Když se začnou stavět centra. Když se začnou vytvářet týmy. Když se začnou školit učitelé. Když se začnou měnit zákony. Když se začnou měnit postoje.

Česko má všechno potřebné - data, vědce, zájem. Chybí jen odvaha. Odvaha říct: „Tohle je naše největší krize. A my ji řešíme.“