Mentální bulimie není jen otázka „příliš jíst“ nebo „něco vyvrátit“. Je to hluboká duševní krize, kde jídlo přestává být potřebou a stává se zbraní, kterou člověk používá k uklidnění vnitřního chaosu. V České republice je tato porucha často nepochopená, a přesto postihuje každou pátou ženu mezi 18 a 35 lety. Někteří lidé se s ní snaží vyrovnávat sami - potají, v noci, s plným žaludkem a prázdnou duší. Ale léčba existuje. A funguje.

Co je vlastně mentální bulimie?

Mentální bulimie se projevuje opakovanými záchvaty přejídání - kdy člověk za krátkou dobu sní obrovské množství jídla, často i to, co by jinak vyhýbal. Po tomto záchvatu následuje silný pocit viny, hanby nebo strachu. A proto přijde ta kompenzace: zvracení, nadužívání laxativ, diuretik, případně přílišné cvičení. To vše není o vzhledu. Je to o tom, jak se člověk snaží zastavit emocionální bolest. Jídlo se stává drogou, která na chvíli utlumí úzkost, ale pak ponechá ještě větší prázdnotu.

Podle Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Brno je mentální bulimie multifaktoriální onemocnění. Nejde jen o psychiku, ale i o genetiku, neurochemii mozku a sociální tlak. Často se objevuje spolu s depresí, úzkostí, sebepoškozováním nebo závislostmi na alkoholu nebo drogách. A právě proto je léčba tak složitá - nemůže se zaměřit jen na jídlo.

Proč psychoterapie je klíčem?

Tablety samy o sobě bulimii nevyléčí. Můžou pomoci s depresemi, ale základní změna musí přijít zevnitř. Psychoterapie se zaměřuje na to, proč se vůbec jídlo používá jako mechanismus přežití. Proč se člověk cítí hoden jen tehdy, když je tenký? Proč se bojí být viděným? Proč se mu zdá, že jeho hodnota je vázaná na váhu?

V České republice je jediným místem, kde se poskytuje kompletní péče o poruchy příjmu potravy od dětství do dospělosti, Psychiatrická klinika FN Brno. A tam se věří v psychoterapii jako v základním pilíři léčby. Nejúspěšnější je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Ta není o tom, jak „máte jíst“, ale o tom, jak „máte myslet“. KBT pomáhá odhalit myšlenky jako: „Když sním trochu víc, jsem odporný.“ nebo „Jestli nezvrátím, zhubnu.“ Tyto myšlenky se postupně rozloží, nahradí realistickými a vytvoří nový způsob, jak se vztahovat k jídlu - a k sobě samotnému.

Co se děje během terapie?

KBT se neobejde bez konkrétních kroků. Terapeut s klientem vytvoří jídelní plán - ne jako dietu, ale jako bezpečný rámec. Cílem není „stravovat se dokonale“, ale „jíst bez záchvatů“. Každý záchvat přejídání se analyzuje: Co se stalo předtím? Co jsi cítil? Kdo jsi byl? Kde jsi byl? Co jsi se snažil utlačit?

Potom přichází výzva: „Zkus to znovu - ale bez zvracení.“ To zní snadno, ale je to jako zastavit ruku, která se chystá zapálit cigaretu. V prvních týdnech se často stane, že klient zvrátí i přes všechny snahy. To není selhání. Je to součást procesu. Terapeut nekritizuje, ale pomáhá pochopit, proč se to stalo.

Další důležitou metodou je interpersonální psychoterapie (IPT). Zde se nepracuje na jídle, ale na vztazích. Mnoho lidí s bulimií má problémy s komunikací, strach z konfliktu, nebo historii zneužívání. IPT pomáhá naučit se říct „ne“, vyjádřit potřeby, hledat podporu. A to je klíč k prevenci relapsu - který se objevuje u až poloviny pacientů po ukončení léčby.

Co dělat, když KBT nefunguje?

Některé osoby neodpovídají na standardní KBT. Může to být kvůli hluboké trauma, osobnostní problémům nebo dlouhodobému utrpení. V těchto případech se používá psychodynamická terapie - hlubší přístup, který hledá kořeny problému v dětství. Například u ženy, která jako dítě byla vystavena kritice vzhledu, může být bulimie způsobem, jak „převzít kontrolu“ nad tělem, které jí kdysi někdo odcizil.

V posledních letech se v ČR začíná používat i ACT terapie (Acceptance and Commitment Therapy). Ta se nezaměřuje na odstranění negativních myšlenek, ale na to, jak je pozorovat bez toho, aby ovládaly chování. „Můžu cítit, že jsem odporný, a přesto jíst.“ To zní jednoduše, ale pro někoho s bulimií je to revoluce.

Kdo má šanci na úspěch?

Ne každý, kdo začne léčbu, ji dokončí. A to není kvůli slabosti. Je to kvůli tomu, že bulimie je inteligentní - přesně ví, jak se vyhnout léčbě. Pacienti často říkají: „Já to zvládnu sám.“ nebo „Když to nezvrátím, zhubnu.“

Úspěch závisí na třech věcech: motivaci, podpoře a čase. Motivace se nevyskytuje najednou - vzniká pomalu, často až po několika selháních. Podpora je klíčová. Rodina, přátelé, terapeut - kdo ví, že se to někde děje, a neignoruje to. A čas - léčba trvá měsíce, ne týdny. Většina lidí začne cítit změnu až po 12 až 18 týdnech.

Podle Národního zdravotnického informačního portálu je šance na trvalé zotavení po intenzivní psychoterapii poměrně vysoká - mnohem vyšší než u anorexie. A to proto, že lidé s bulimií často zachovávají větší schopnost vztahovat se k druhým. Jejich bolest je vnitřní, ale ne izolovaná. A to je jejich síla.

Je léčba jen pro ženy?

Tradičně se myslí, že bulimie postihuje jen ženy. A opravdu - 90 % diagnostikovaných pacientek je žen. Ale v posledních letech se počet mužů s touto poruchou výrazně zvyšuje. Muži se nezdráhají přejídat, ale často se snaží „vytvořit tělo“ cvičením, a ne zvracením. Proto je jejich bulimie často přehlížena. A to je nebezpečné. Muži se léčbu nechají méně často, protože se stydí. A proto je jejich riziko chronizace vyšší.

Co dělat, když se někdo blízký chová podezřele?

Nejčastější příznaky: časté návštěvy koupelny po jídle, skryté jídlo, odmítání jíst společně, nadměrné cvičení, ztráta menstruace, opakované zvýšení hmotnosti nebo její kolísání. Ale největší varovný signál je změna chování: „Začala jsem se jídla bát, jíst potají. Ztrácím naději, že to někdy bude jinak, nevidím cesty ven…“ - toto citát od pacientky z AdiCare.cz popisuje, co cítí tisíce lidí.

Nechte ho nebo ji nejen „vyslechnout“. Navrhněte společnou návštěvu specialisty. Neříkejte: „Proč to děláš?“ Řekněte: „Vidím, že to pro tebe je těžké. A já jsem tady.“

Co se děje v nemocnici?

Když je stav pacienta vážný - těžká podvýživa, poruchy srdce, nebezpečí sebevraždy - je nutná hospitalizace. V FN Brno se používá kompletní program: nejen psychoterapie, ale i režimová terapie, ergoterapie, fyzioterapie a realimentace. To znamená, že se postupně navrací tělesná hmotnost, kontrolují se funkce srdce, kostní hustota, hladiny elektrolytů. Bez toho psychoterapie nemá šanci - tělo je příliš vyčerpané na to, aby se mohlo změnit.

Na začátku se dělá kompletní vyšetření: EKG, ultrazvuk srdce, kostní denzitometrie, laboratorní testy. To není „formalita“. Je to životně důležité. Bulimie ničí tělo zevnitř - a to, co nevidíme, je často nejnebezpečnější.

Je možné zcela uzdravit?

Ano. Ale ne vždy rychle. A ne vždy jednou. Relapsy jsou běžné - až 50 % lidí zažije návrat příznaků. To neznamená, že léčba selhala. Znamená to, že potřebuje další podporu. Více terapie, skupinová podpora, případně krátkodobý stacionář. Není to porážka. Je to součást cesty.

První krok k uzdravení není zhubnutí. Je to přijetí: „Já jsem v pořádku, i když jsem neperfektní.“ A to je právě to, co psychoterapie dává - ne jídlo, ale sebevědomí. A to je to, co nikdy neztratíte.