Představte si, že se snažíte vyřešit jeden velký problém, ale v momentě, kdy začnete, zjistíte, že k němu připojeny tři další, které se navzájem posilují. Právě takto vypadá život člověka s posttraumatickou stresovou poruchou, když k ní přibude tzv. komorbidita. PTSD totiž málokdy přichází samo. Většinou s sebou vleče „balíček“ dalších potíží, které z něj dělají komplexní stav, kde jedna diagnóza maskuje druhou. Dobrou zprávou je, že i když je tato kombinace náročná, existují konkrétní cesty, jak se z toho bludného kruhu dostat.

Když trauma není jediný nepřítel

Abychom mohli mluvit o léčbě, musíme si uvědomit, co je to komorbidita is souběžný výskyt dvou nebo více onemocnění u jednoho pacienta. U lidí, kteří prožili těžký úraz, násilí nebo katastrofu, je tato situace naprosto běžná. Komorbidita PTSD znamená, že mozek, který je v permanentním stavu pohotovosti, začne vykazovat příznaky i jiných poruch.

Statistiky jsou v tomto ohledně kruté, ale osvobozující v tom, že víte, že v tom nejste sami. U mnoha pacientů se PTSD vyvine velmi rychle, často do tří měsíců od traumatu. Problém je, že u velkého procenta lidí se stav nezlepší spontánně. Zatímco asi 30 % lidí zvládne trauma „přežít“ a uzdravit se samo, u desítky pacientů se stav dokonce zhoršuje. Právě zde nastupují doprovodné diagnózy, které dělají z PTSD chronický stav.

Deprese a úzkost: Neviditelný tlak

Kombinace PTSD a deprese je jedním z nejtěžších scénářů. Proč? Protože deprese fungá jako brzda. Zatímco léčba traumatu vyžaduje aktivní práci, konfrontaci s bolestí a odvahu, deprese je afektivní porucha charakterizovaná dominantní sníženou náladou a ztrátou vitality vykouřuje z člověka veškerou vůli. Pacient pak může vědět, že terapeutická cvičení pomáhají, ale prostě nemá sílu z postele vstát.

Pak jsou tu úzkosti. Generalizovaná úzkostná porucha (GAD) je stav chronického, přehnaného a neadekvátního strachu z různých oblastí života. Pokud k ní přidáte PTSD, vzniká stav extrémního napětí. Člověk může trpět panickými záchvaty nebo sociální fobií, což ho uzavře do izolace. Tím se paradoxně zhoršuje i samotné PTSD, protože sociální podpora je jedním z hlavních faktorů, které prognózu zlepšují.

Past závislostí a sebemedikace

Mnoho lidí s PTSD se snaží „vypnout“ bolest pomocí alkoholu, benzodiazepinů nebo jiných návykových látek. Je to takzvaná sebemedikace. Mozek hledá nejrychlejší cestu k úlevě od nočních můr a flash-backů. Problém je, že látky sice krátkodobě tlumí úzkost, ale dlouhodobě PTSD fixují a zhoršují.

Z pohledu léčby je zde zásadní pravidlo: nejprve stabilita, poté trauma. Pokud člověk bojuje s aktivní závislostí, hluboká psychoterapie zaměřená na trauma může být kontraproduktivní nebo dokonce nebezpečná, protože pacient nemá dostatečnou emoční kapacitu na zpracování šoků. Abstinence je v tomto případě vstupenkou do efektivní léčby PTSD.

Jak vypadá integrovaná léčba v praxi?

Léčit PTSD a doprovodné poruchy odděleně je jako chtít opravit auto, když se opravuje motor v jedné dílně a brzdy v druhé, aniž by si mechanici psali. Je zapotřebí multidisciplinární přístup. To znamená spolupráci psychiatra, psychoterapeuta a případně experta na závislosti.

Základním pilířem je dnes Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je strukturovaná psychoterapeutická metoda zaměřená na změnu negativních myšlenkových vzorců a chování. Ta se ukazuje jako velmi účinná zejména u úzkostných poruch a paniky. Pomáhá pacientovi znovu získat kontrolu nad svým životem a naučit se, že vnitřní napětí není synonymem pro blížící se katastrofu.

K terapii se často přidává farmakologie. Nejčastěji se používají selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) jsou to antidepresiva, která zvyšují hladinu serotoninu v mozku a pomáhají stabilizovat náladu a úzkost. Látky jako sertralin nebo paroxetin pomáhají „zvednout“ pacienta z depresivního dna natolik, aby mohl začít s psychoterapií. V některých případech se přidávají antikonvulziva nebo antipsychotika pro stabilizaci extrémního napětí.

Klíčové faktory pro úspěšné zotavení

Není to jen o lékách a rozhovorech. Existují konkrétní faktory, které rozhodují o tom, zda se pacient vrátí do plného fungování, nebo zda zůstane v chronickém stavu. Zkušenosti ukazují, že nejlepší výsledky mají lidé, kteří:

• Mají silnou sociální podporu (rodina, přátelé, skupina vrstevníků).
• Svíce zapálili včas - tedy vyhledali pomoc do tří měsíců od traumatu.
• Měli před traumatem relativně stabilní psychiku a fungování.

Naopak, pokud člověk už před událostí trpěl poruchou osobnosti nebo afektivní poruchou, cesta k uzdravení bývá delší a vyžaduje více trpělivosti. To ale neznamená, že by léčba nebyla možná. Moderní přístupy, jako je Mind-body terapie, pomáhají i lidem s chronickou bolestí a depresí znovu navázat kontakt s vlastním tělem, což je u PTSD klíčové.

Co dělat dál?

Pokud cítíte, že se vaše psychika hroutí pod tlakem několika různých problémů, první věcí je přestat se obviňovat. Komorbidita není vaše chyba, je to biologická a psychologická reakce vašeho systému na extrémní stres.

Pokud jste v aktivní závislosti, zaměřte se nejprve na detoxikaci a stabilitu. Bez základní chemické rovnováhy v mozku bude každá terapie traumatu jen „střílení do větru“. Pokud bojujete s depresí, nečekejte, až se nálada zlepší sama - u PTSD to často nefunguje. Vyhledejte odborníka, který pracuje s traumaty a rozumí tomu, jak se prolínají s úzkostmi. Cesta může být dlouhá, ale s kombinací správné medikace a terapie je návrat k plnohodnotnému životu reálný.