Stojíte před dítětem, které se chová jinak než dříve. Nechce jít do školy, spí příliš nebo příliš málo, pláče bez důvodu, nechce mluvit. A vy víte - potřebuje psychologa. Ale jak to dítěti říct, aby se nebojilo, nezačalo myslet, že je něco špatně s ním, a nevnímalo to jako trest?

Nemluvte o psychologovi jako o lékaři

Mnoho rodičů říká: "Pojdeme na doktorku". Ale to je první chyba. Dítě si vzpomene na jeho poslední návštěvu lékaře - injekce, měření teploty, nevolnost, očkování. Psycholog není lékař. Neměří vám krevní tlak, nedělá vám nářez, nepíše léky. Psycholog je někdo, kdo se s vámi bude bavit. O tom, co vás těší, co vás mrzí, co vás děsí. O škole, o kamarádech, o tom, proč se někdy cítíte ztracení.

Přesně to říkají čeští odborníci z Masarykovy univerzity: neříkejte "doktor", říkejte "psycholog". A pak vysvětlete: "To je člověk, který se učil, jak porozumět pocitům lidí. A teď se s tebou bude chtít bavit, aby pomohl, aby ti bylo líp."

Nechte dítě vědět, že to není trest

Nikdy neříkejte: "Pojdeme na psychologa, protože jsi příliš agresivní" nebo "Když budeš dělat takhle, půjdeme na psychologa". To je jako říct dítěti: "Jsi špatný". A dítě to slyší jako zavrhování. Psycholog není trest. Psycholog je jako trenér - neříká vám, že jste špatný hráč, ale pomáhá vám hrát lépe.

Pokud se dítě chová jinak, neříkejte: "To je problém". Řekněte: "Všimli jsme si, že ti něco nejde. A my chceme pomoci. A jedním způsobem, jak to zkusit, je mluvit s někým, kdo to umí dobře. A to je psycholog."

Připravte si výklad předem

Nemůžete hledat slova, když dítě na vás hledí a čeká. To vás jen napne. A dítě to cítí. Pokud jste napjatí, ono se napne taky. Proto si předem napište, co chcete říct. Tři věty. Ne víc. Například:

• "Všimli jsme si, že ti někdy není dobře. A my se o to staráme."
• "Existuje člověk, který se učil, jak pomáhat dětem, když se cítí ztraceně."
• "Chceme, abys šel s námi, abychom se s ním poradili. Ne proto, že jsi špatný, ale proto, že jsme tě milujeme a chceme, aby ti bylo líp."

Tyto věty nejsou perfektní. Ale jsou pravdivé. A to je důležité. Dítě nemusí pochopit všechno. Ale musí vědět, že nejste zlobiví, že nejste zmatení, že nejste v panice. A že ho máte rádi - i když se něco nedaří.

Neříkejte: "Máš problém"

Místo "Máš problém s tím, že se ti nelíbí škola" řekněte: "Někdy je škola těžká. I dospělí někdy cítí, že jim něco nejde. A když to někdo řekne, pomůže to. A psycholog je někdo, kdo to umí pomoci vyřešit."

Neříkejte: "Nemáš dobré výsledky". Řekněte: "Škola je něco, co se může měnit. A my chceme najít, co ti pomůže, aby to bylo jednodušší."

Dítě si neuvědomuje, že má "problém". Ono si jen všímá, že se něco mění. A to je právě to, co musíte potvrdit. "Všimli jsme si, že se něco mění. A my chceme pochopit, co se děje."

Připravte se na otázky

Dítě bude mít otázky. A nebudou jednoduché. Například:

• "Proč já?"
• "Je to kvůli tomu, že jsem špatný?"
• "Bude mi to dělat bolest?"
• "Bude to tajemství?"

Na první odpovězte: "Není to kvůli tomu, že jsi špatný. Je to kvůli tomu, že něco nejde. A my chceme to zjistit spolu."

Na druhou: "Ne, neudělá to bolest. Bude to jen mluvit. A možná nakreslit. Nebo hrát."

Na třetí: "Všechno, co řekneš, zůstane mezi tebou a psychologem. Jen když se něco děje, co by ti mohlo ublížit, tak to musí říct. Ale to je jen výjimka. A my ti to vysvětlíme, když to bude potřeba."

Děti chtějí vědět, že to není něco, co se stalo jen s nimi. Řekněte jim: "Mnoho dětí chodí na psychologa. Někdy to dělají, aby se učily lépe. Někdy, aby se lépe dostaly s kamarády. Někdy, aby se cítily lépe, když je něco těžké."

Co se děje při první návštěvě?

Dítě si představuje, že ho budou vyslýchat jako ve škole. To není pravda. První návštěva je jako první setkání s novým kamarádem. Psycholog se nejdřív poradí s vámi - rodiči - a zjistí, co se děje. Pak se přidá dítě. A začne se mluvit o tom, co ho baví. Co má rád. Kdo je jeho nejlepší kamarád. Co se mu nejvíc nelíbí ve škole. Co ho děsí. Co si přeje, aby se změnilo.

Neexistuje žádná zkouška. Neexistují žádné otázky, které by "vyhodnotily" dítě. Existuje jen hovor. A možná kreslení. Nebo hra. Někdy se dítě nechce mluvit. To je v pořádku. Psycholog to ví. A nezlobí se. A neříká: "Musíš mluvit!"

Ve většině případů se dítě během 15 minut uvolní. A začne mluvit. Protože se cítí bezpečně. A protože nevidí trest. Vidí někoho, kdo se snaží pochopit.

Co psycholog neudělá

Psycholog neřekne: "Tvoje dítě je porušené". Psycholog neřekne: "Tohle je diagnostika, musíte jít na léky". Psycholog neřekne: "Tvoje dítě má problém s rodiči". To všechno je špatně.

Psycholog řekne: "Vypadá to, že dítě se cítí ztracené, když je doma ticho". Nebo: "Dítě se obává, že ho nikdo neslyší, když se snaží mluvit". Nebo: "Dítě si přeje, aby rodiče přestali křičet, když se něco nezdaří".

Psycholog neříká, kdo má pravdu. Psycholog pomáhá pochopit, proč se něco děje. A pak navrhuje, jak to změnit. Ne způsobem "musíš se změnit". Ale způsobem "můžeme to zkusit jinak".

Co dělat, když dítě odmítne jít?

Nechte ho. Nezáleží na tom, jestli jde hned. Záleží na tom, jestli věří, že to není trest. Jestli ví, že ho máte rádi. Jestli ví, že to není něco, co se mu stalo, protože je špatný.

Pokud se dítě odmítne jít, neříkejte: "Musíš jít!" Řekněte: "Víme, že to zní strašně. A my jsme tě tady. A když chceš, můžeme to zkusit znovu za týden. Nebo za měsíc. Až budeš chtít."

Často se stane, že dítě změní názor. Protože se cítí bezpečně. A protože ví, že ho nebudou trestat.

Když dítě chce jít na psychologa samo

Někdy se dítě obrátí na vás a řekne: "Chci jít na psychologa". A vy se vytrácíte. "Co? Proč? Jsi špatný?"

Neříkejte: "Proč teď?" Neříkejte: "To jsi se naučil od kamaráda?" Neříkejte: "To je nějaká novinka?"

Řekněte: "To je skvělé. A já jsem rád, že jsi se o to postaral. Chci ti pomoci. Jak to chceš udělat? Chceš, abych ti pomohl zavolat? Chceš, abych šel s tebou?"

Ve věku 15 let může dítě chodit na psychologa bez vašeho souhlasu. Ale většina škol a klinik vyžaduje, aby rodiče věděli. A to je dobře. Protože psycholog bude chtít, abyste věděli, co se děje. Ale dítě si musí moci vybrat. A to je důležité.

Psycholog nebo psychiatr?

Psycholog se učil o tom, jak lidé cítí. Jak myslí. Jak se chovají. Jak se vyvíjejí. Psycholog nemůže předepisovat léky. Ale může pomoci pochopit, co se děje. A navrhnout, jak to změnit.

Psychiatr je lékař. Může předepisovat léky. Ale jen když je potřeba. A většinou to dělá spolu s psychologem. Většina dětí potřebuje jen psychologa. Ne léky. Potřebuje někoho, kdo ji slyší.

Nečekáte na krizi

Některé rodiče čekají, až dítě přestane mluvit. Až se zavře do pokoje. Až začne kreslit krev. Až se bude zavírat do domu. Ale nečekáte na krizi.

Když dítě přestane být dítětem. Když se něco změní. Když se někdy nechce vzbudit. Když se nechce jít do školy. Když se stává, že pláče za to, že mu někdo řekl, že je hloupý. To je čas. Ne na krizi. Na to, že se něco mění. A že potřebuje pomoc.

Nejlepší čas jít na psychologa je, když si říkáte: "To je trochu jiné. A nevím, co dělat."

Co je důležité na konci

Dítě nechce, aby bylo "vyřešené". Chce, aby ho někdo pochopil. A že nejste na něj zlobení. A že ho máte rádi. I když je těžké. I když je smutný. I když se něco nezdaří.

Psycholog není řešení. Je to nástroj. A vy jste ten, kdo ho přivedl. A kdo ho drží. A kdo ho neopustí.

Nechte dítě vědět: "Nemusíš být silný. Nemusíš být dobrý. Nemusíš být dokonalý. Stačí, že jsi ty. A my tě máme rádi."