První schůzka s terapeutem se nemusí zdát jako obyčejná konzultace. Není to rozhovor o počasí, ani seznam, co vás trápí. Je to hluboký, strukturovaný a přitom velmi lidský proces, který může změnit celý váš přístup k sobě. Pokud jste se někdy ptali, úvodní anamnéza v psychoterapii je opravdu jen seznam otázek, nebo něco víc - odpověď je jednoduchá: je to základ, na kterém celá terapie stojí.

Proč vůbec začínat anamnézou?

Nikdo vás nechce vyslechnout jen proto, že máte nějaký problém. Terapeut potřebuje pochopit, co se skutečně děje - ne jen to, co vám přijde na mysli, když se na to ptáte. Anamnéza je jako mapování terénu, než začnete cestovat. Bez ní byste mohli jít po cestě, která vás nevede tam, kde potřebujete.

Je to také způsob, jak zjistit, jestli je psychoterapie vůbec správná cesta. Někdy se problémy řeší léky, někdy změnou životního stylu, někdy jen potřebujete někoho, kdo vás poslechne. Anamnéza pomáhá to odlišit. A pokud se rozhodnete pokračovat, je to první krok k tomu, abyste se začali cítit vidění a pochopení.

Co se terapeut ptá - a proč?

Neexistuje jedna šablona, ale většina terapeutů v Česku postupuje podle čtyř klíčových oblastí. Každá z nich má svůj účel a každá otázka je vytvořená s cílem, abyste se mohli podívat na sebe z jiného úhlu.

1. Současný problém a jeho historie

„Kdy se to začalo?“ - to je první otázka, kterou slyšíte. Ale nejde jen o datum. Terapeut chce vědět, jak se problém vyvíjel. Byl to náhlý výbuch nebo pomalý úpadek? Kdy jste si poprvé řekli, že to není v pořádku? Co se stalo předtím? Bylo to po rozvodu, ztrátě práce, smrti blízkého?

Proč to dělá? Protože kontext je klíč. Stejný příznak - třeba úzkost - může být důsledkem stresu na práci, ale také důsledkem nevyřešeného dětského traumatu. Terapeut nechce jen „diagnózu“. Chce pochopit příběh, který vás do této situace přivedl.

2. Osobní a rodinná anamnéza

„Máte nějaké fyzické nebo psychické onemocnění? Byli jste někdy v nemocnici?“

Tato část není o tom, aby vás označili za „nemocného“. Je o tom, aby se vyloučily příčiny, které nejsou psychologické. Některé hormonální poruchy, štítná žláza nebo selhání ledvin mohou způsobovat příznaky, které vypadají jako deprese nebo úzkost. Pokud byste měli problém s hormony a terapeut by vás léčil jen psychoterapií, výsledek by byl neúspěšný.

Podobně se ptají na rodinu: „Jaké jsou zdravotní problémy vašich rodičů nebo sourozenců?“ Tady nejde o genetickou kouzelnou kuličku. Jde o to, zda se v rodině opakují vzory - například závislosti, agresivita, nebo neschopnost vyjádřit emoce. Tyto vzory se přenášejí, i když je nevidíme.

3. Sociální a životní podmínky

„S kým žijete? Jaké máte pracovní podmínky? Máte někoho, kdo vás podporuje?“

Tady se terapeut neptá, jestli máte „dost peněz“. Ptá se, jestli máte prostor, ve kterém se můžete v klidu vyrovnat se svými myšlenkami. Jestli máte někoho, kdo vás neosvědčuje, když se rozpláčete. Jestli bydlíte v bytě bez výtahu, kde se vám těžko dostává ven, a jestli se o vás někdo stará, když se necítíte dobře.

Psychoterapie není jen o tom, co se děje uvnitř vaší hlavy. Je to o tom, jak se vaše vnitřní světy stýkají s vnějším světem. Pokud jste izolovaní, přetížení nebo v nebezpečné situaci, terapie bude mnohem obtížnější. A terapeut to musí vědět, aby vám mohl pomoci realisticky.

4. Současné fungování

„Jak se vám daří spát? Jíte pravidelně? Máte radost z věcí, které dříve bavily? Dokážete se soustředit na práci?“

Tady se vytváří „základní linie“. To znamená, že terapeut si zaznamená, jak vypadáte teď. Až budete po několika měsících říkat, že se cítíte lépe, on bude mít co srovnávat. Bez tohoto bodu se nemůžete měřit. Jak byste věděli, že jste se zlepšili, když nevíte, jak jste vypadali předtím?

Proč se to dělá tak podrobně?

Nejde o to, abyste „prošli testem“. Anamnéza není přijímací zkouška. Je to o tom, aby terapeut neztratil vás. Pokud byste řekli, že „to je jen stres“, ale ve skutečnosti jste se za posledních pět let nezúčastnili žádného večírku, nechali se všechny přátele vzdát a nejste schopni vstát z postele ráno, pak je to jiné než „stres“.

Je to také o tom, aby se neztratil terapeut. Když neví, kde je váš bod, nemůže vás vést k cíli. Když neví, jak vypadá vaše rodina, nemůže pochopit, proč se cítíte vinen, i když jste nic neudělali. Když neví, jestli máte podporu, nemůže navrhnout, jak se vám může pomoci.

Co se děje během rozhovoru?

Nejde jen o odpovědi. Důležitější je, jak se na vás terapeut dívá. Jak vás poslouchá. Jestli vás přerušuje, nebo čeká. Jestli se ptá znovu, když necítí, že jste řekli celou pravdu. Jestli se vám při zmínce o rodičích zatřásl hlas - a jestli se na to zeptá.

Podle průzkumu České psychologické společnosti z roku 2022 má 78 % terapeutů speciální školení v anamnestickém rozhovoru. To znamená, že nejsou jen „příjemní lidé“. Jsou vyškolení v technikách, které vám umožňují mluvit i o těch věcech, které se vám nechce říkat.

Některé otázky zní jako „neškodné“: „Jaké byly vaše vztahy s rodiči?“ Ale když je položí správně, mohou otevřít dveře, které jste nechali zavřené po desetiletí.

Co se nestane?

Nebudete dostávat diagnózu hned v první schůzce. Nebudete dostávat návrh na léčbu. Nebudete dostávat „recept“ na to, jak měnit život.

První schůzka je o tom, aby se vám podařilo věřit. Věřit, že někdo vás slyší. Věřit, že vaše zkušenosti mají smysl. Věřit, že nejste „šílený“ nebo „slabý“.

Podle dat z Univerzity Karlovy z roku 2022 je přesně tato věrnost základem úspěšné terapie. Pokud se nebudete cítit bezpečně, nebudete mluvit. A pokud nebudete mluvit, terapie nebude fungovat.

Co vás může čekat po anamnéze?

Po 60 až 90 minutách vás terapeut nejspíš požádá o nějaký čas, aby si vše zkontroloval. Možná se vás bude ptát, jestli máte nějaké otázky. Možná vám řekne, že se s vámi chce setkat znovu, nebo vás přesměruje na psychiatra. Možná vám řekne, že jste v ideální pozici pro terapii a můžeme začít.

Nikdy neřekne: „Máte depresi.“ Ale může říct: „Z vašich odpovědí vyplývá, že jste prožil dlouhodobý úpadek, který vás vystavil velkému psychickému zatížení. To je něco, co můžeme spolu projít.“

To je rozdíl. Jeden je label. Druhý je pochopení.

Co dělat, pokud se vám to nezdá?

Někdy se anamnéza může zdát příliš formální, příliš rychlá nebo příliš nepříjemná. Pokud vás terapeut přerušuje, nechává vás na pokoji, nebo se zdá, že si jen přečítá seznam otázek - je to v pořádku, že se cítíte neklidně.

Podle průzkumu Asociace psychologických služeb z března 2023 68 % lidí, kteří přerušili terapii v prvních třech týdnech, uvedlo, že se cítili „nepřijatí“ nebo „vyšetřováni“. To není chyba klienta. Je to chyba terapeuta.

Nejste povinni zůstat. Pokud se vám nezdá, že vás terapeut pochopil, můžete to říct. Nebo si najít jiného. V Česku je přes 4 200 certifikovaných psychoterapeutů. Není jediný správný. Je jen ten, který vám vyhovuje.

Je anamnéza ještě důležitá v době digitálních nástrojů?

Ano. A víc než kdy dříve.

42 % českých terapeutů už používá software pro záznam anamnézy. Ale to neznamená, že počítač hovoří s vámi. Znamená to, že terapeut má větší přehled, může lépe sledovat změny, a může se více soustředit na vás, než na papír.

Nové trendy, jako trauma-informed přístup, znamenají, že se terapeuti učí, jak se ptát tak, aby nezpůsobili další bolest. Jak nezatlačit, ale vytvořit prostor. Jak neříkat „proč jste to udělal?“, ale „co vás k tomu vedlo?“

Anamnéza se nezmenšuje. Mění se. Stává se citlivější, hlubší, lidskější.

Závěr: Anamnéza není otázka. Je to příležitost.

Není to seznam, který musíte vyplnit. Je to první krok k tomu, abyste se znovu setkali se sebou samotným. Většina lidí přichází do terapie s pocitem, že se ztratili. Anamnéza je první otázka, která vás vede zpátky k sobě.

Nejde o to, co jste udělali. Nejde o to, co vás trápí. Jde o to, že se někdo rozhodl vás slyšet - opravdu slyšet - a pomoci vám najít cestu zpátky k sobě.