Nejčastější důvod, proč lidé přeruší terapii, není lack of progress - je to motivace. Ne že by se nic nezlepšovalo, ale právě v okamžiku, kdy by mělo začít být lehčí, se objeví ta chvíle, kdy se člověk rozhodne: „Tohle mi nepomůže.“ Nebo: „Nemám na to čas.“ Nebo: „Zase jsem to zblběl.“ A pak přijde nějaké sezení, které vynechá. A pak další. A pak už se nevrátí.
Motivace není jednou vypnutý spínač
Mnoho lidí si myslí, že motivace je něco, co máš nebo nemáš. Jako když máš energii na běhání - nebo ne. Ale ve skutečnosti je motivace jako vlna. Přichází, ustupuje, zvyšuje se, klesá. V terapii se to projevuje tak, že v prvních týdnech jsi nadšený, pak přijde únava, pak se objeví pochybnosti, pak se něco zlepší a znovu se cítíš silný. A pak zase něco zasáhne - rodina, práce, nespavé noci - a všechno se zhroutí.Terapeut, který očekává, že klient bude motivovaný pořád, se připravuje na selhání. Ten, který ví, že motivace kolísá, připraví nástroje, jak s tím pracovat.
Proč se lidé vzdávají? Nejsou to jen „líní“
Někdy to vypadá, že klienti jednoduše nechtějí změnit život. Ale často je to složitější. Mnozí lidé, kteří vynechávají sezení, nejsou líní - jsou přetížení. Nebo se bojí. Nebo si nevěří. Nebo si mysleli, že terapie bude jako „přepínač“ - zapneš a už je všechno v pořádku. A když to tak nejde, cítí se jako selhavci.Největší riziko je v prvních šesti týdnech. V tom období se klienti ještě nezamilovali do procesu, nevytvořili silný vztah s terapeutem, a přitom už začínají cítit, že se musí „něco dělat“. A když se něco nezlepší hned, přestávají přicházet.
Terapeutický vztah je základ - ne jen „dobrý pár slov“
Nikdy nezapomeň: největší prediktor úspěchu v terapii není metoda, kterou používáš. Je to vztah. Když klient necítí, že ho terapeut opravdu slyší, že mu nehodnotí, že mu neříká, co má dělat - pak se otevře. A když se neotevře, tak se nezmění.Nejčastější chyba? Terapeut se snaží „nasměrovat“ klienta. Ale když klient necítí, že má prostor říct: „Nevím, jestli to chci“, nebo „Cítím se hrozně“, pak se zavře. A když se zavře, přijde první vynechané sezení. A pak další.
Práce s motivací začíná tím, že se terapeut přizná: „Nevím, jestli to teď chceš. Ale když chceš, budu tady.“ Takhle se vytváří bezpečí. A bezpečí je základní předpoklad pro jakoukoli změnu.
Co dělat, když klient přijde pozdě nebo ne přijde vůbec?
Ne každé vynechání sezení je selhání. Někdy je to signál. Třeba:- „Nemám na to energii.“ - Možná potřebuješ zjednodušit cíle.
- „Nevím, proč to dělám.“ - Možná se ztratil smysl.
- „Tohle se mi nezdá.“ - Možná potřebuješ jiný přístup.
Nech ho to říct. Neříkej mu: „Musíš přijít.“ Řekni: „Co se stalo, že jsi nešel?“ A pak poslouchej. Ne opravuj. Ne vysvětluješ. Jen poslouchej.
Nejčastější odpověď? „Nechtěl jsem, aby jsi si myslel, že jsem zase zklamal.“
Tady je klíč: přeměň vynechání z „selhání“ na „informaci“. Neříkej: „Musíš přijít.“ Říkej: „Co ti chybí? Co by ti pomohlo?“
Malé kroky, malé odměny - jak funguje mozek
Mozek je zvyklý na okamžité odměny. Když něco děláš, chceš hned pocit „to jsem zvládl“. V terapii je to těžké - změny přichází pomalu. A proto se lidé ztrácejí.Jedna z nejúčinnějších technik je malé cíle + malé odměny. Třeba:
- „Dnes si vyzkoušej, jestli můžeš jen na pět minut napsat, co tě trápí.“
- „Po sezení si dám kávu a poslechnu si písničku, kterou mám rád.“
- „Když přijdu na tři sezení za měsíc, koupím si knihu, kterou jsem si přál.“
Toto není „dětské“. Je to neurobiologické. Každý malý úspěch uvolňuje dopamin - ten chemický signál, který říká mozku: „Tohle se vyplatí.“ A když se to opakuje, mozek se učí: „Terapie = něco, co mi dává pocit, že jsem v pořádku.“
Ještě lepší je, když klient vytvoří vlastní malé odměny. Ne ty mu říkáš. On si je vymyslí sám. Tím se vytváří vlastní motivace - ne ta, kterou ti dává terapeut.
Když přichází trauma - a motivace klesá
Mnoho lidí, kteří přicházejí do terapie, má v hloubce traumata. Ale ne všichni je chtějí hned říct. Někteří je popírají. Někteří se jich bojí. A když se v terapii objeví něco, co je připomene - motivace se zhroutí.Je to běžné. Ale nesmíš to považovat za selhání. Je to přirozený proces. Když se klient zavře, neříkej: „Musíš to prožít.“ Řekni: „Nemusíš to dělat teď. Ale když budeš chtít, budu tady.“
U mladistvých je to ještě složitější. Často si myslí, že „všichni kolem mají víc problémů“, nebo že „to je normální“. A proto neříkají nic. Až se vytvoří důvěra. A to trvá čas.
Největší chyba? Tlačit. Když klient necítí bezpečí, nevypráví se. A když se nevypráví, nezmění se.
Nejde jen o terapii - jde o celý život
Motivace nežije jen v kanceláři terapeuta. Žije v domě, na ulici, v práci, mezi přáteli. A pokud klient žije v prostředí, kde ho nikdo nerozumí, kde ho nikdo nepodporuje, kde se o něm mluví jako o „nemocném“ - pak je těžké zůstat motivovaný.Proto je důležité:
- Pomoci klientovi najít podporu - třeba skupinu lidí, kteří procházejí podobným.
- Navrhnout pohyb - běhání, jízda na kole, týmové sporty. Fyzická aktivita zvyšuje dopamin a snižuje stres.
- Umožnit sociální spojení - i když jen jednoho člověka, kterému může mluvit o tom, co cítí.
Ne každý potřebuje terapii celý život. Ale každý potřebuje někoho, kdo ho neosušuje.
Realistická očekávání - ne „všechno se změní za týden“
Jedna z největších příčin vynechávání sezení je zklamání. Lidé přijdou s očekáváním: „Za tři týdny budu šťastný.“ A když to není pravda - cítí se jako poražení.Terapeut musí jasně říct: „Změna není rychlá. Je to jako budování svalů. Nejde to za týden. Ale za šest měsíců už to bude jiné.“
Neříkej: „Budeš lepší.“ Říkej: „Uvidíš, že budeš mít více energie, méně úzkosti, a víc času pro sebe.“
Právě realistická očekávání vytvářejí trvání. Když víš, že to bude dlouho trvat - přestáváš se snažit být „perfektní“. A začínáš být „přítomný“.
Co dělat, když se motivace ztratí?
Tady je jednoduchý návod, který funguje:- Nejprve se zeptej: „Co se stalo?“ - ne „Proč jsi nešel?“
- Potom řekni: „To je normální.“ - ne „To je špatné.“
- Pak se zeptej: „Co by ti mohlo pomoci teď?“ - ne „Musíš jít.“
- A nakonec: „Budu tady, až budeš připraven.“
Toto není „příliš měkké“. Je to inteligentní. Když klient cítí, že ho neodmítáš, když mu dáš prostor, když mu řekneš, že je v pořádku, když se zastaví - pak se vrátí. Většinou.
Největší chyba? Předpokládat, že klient ví, co dělá
Mnoho terapeutů předpokládá, že klient ví, proč je tam. Ale často neví. Nebo ví jen částečně. A když se objeví obtíže, nemá jak se v tom orientovat.Proto je důležité:
- Pravidelně se ptát: „Co je pro tebe dnes nejdůležitější?“
- Společně přehlížet cíle - každých pět sezení.
- Umožnit, aby klient mohl změnit cíle - bez viny.
Terapie není cesta, kterou ti někdo ukazuje. Je to cesta, kterou společně hledáte. A když se cesta ztratí - nevadí. Stačí se zastavit. A znovu se zeptat: „Kam teď chceš jít?“
Co zůstane po terapii?
Největší úspěch není, že klient přestal pít nebo přestal být úzký. Je to, že se naučil, jak se k sobě chovat, když je těžko. Jak se zeptat: „Potřebuji pomoc.“ Jak říct: „Zatím nejsem připraven.“ Jak se vrátit, když se ztratil.Terapie není o tom, aby se všechno „vyřešilo“. Je o tom, aby se člověk naučil, že i když se všechno zhroutí - on sám nezkrášlil. A že to, co prožívá, je v pořádku.