Stojíte před terapeutem a říkáte: „Mám problém, ale nevím, co přesně potřebuji.“ A on nebo ona vám neřekne: „Dnes děláme kognitivně-behaviorální techniky.“ Neřekne: „Dnes se pustíme do hluboké psychoanalýzy.“ Místo toho se zeptá: „Co ti v tomhle pomáhá? Co ti to dělá? Co se v tobě změnilo, když jsme to řekli?“ To je integrativní psychoterapie. Nejde o to, jaký štít má terapeut na krku - jestli je Freudovský, Jungovský nebo CBT. Jde o to, co funguje u tebe.

Proč jedna metoda nestačí?

Představte si, že byste šli k lékaři s bolestí zádů a on vám dal jen jedno léčivo - bez dotazů, bez vyšetření, bez ohledu na to, jestli je to způsobeno svalovým napětím, problémem s páteří nebo stresem. Nebylo by to nesmyslné? Stejně nesmyslné je očekávat, že jedna psychoterapeutická metoda by mohla pomoci všem lidem se všemi problémy.

Podle Johna C. Norcrosse, jednoho z nejcitovanějších psychologů na světě, existuje přibližně 500 různých terapeutických směrů. A každý klient potřebuje něco jiného. Někdo potřebuje pochopit, odkud přichází jeho úzkost - a to ho vede k psychoanalýze. Někdo potřebuje naučit se, jak přestat přehlížet své myšlenky - a to je práce s kognitivně-behaviorální terapií. Někdo potřebuje znovu pocítit své tělo - a pak přijde bioenergetika nebo tělově orientovaná terapie. Integrativní psychoterapie to všechno bere. Neodmítá žádný přístup. Neříká: „Já dělám jen tohle.“ Říká: „Co ti teď pomůže?“

Co je vlastně integrativní psychoterapie?

Integrativní psychoterapie není jen „náhodné sčítání“ technik. Není to, že terapeut přečte knihu o Freudovi, pak knihu o CBT a pak začne používat všechno, co našel. To by bylo eklektické - a eklektické přístupy často selhávají, protože nemají pevný základ.

Integrativní psychoterapie má teoretický rámec. Je to jako stavitel, který ví, jaké materiály použít, když staví dům. Neberou se všechny materiály z jedné stavební firmy - ale vybírají se podle potřeby. Tady se používají prvky z psychoanalýzy, systémové terapie, humanistické psychologie, tělových přístupů, mindfulness, gestalt terapie a dalších. Ale všechno je propojeno jedním principem: změna probíhá v kontextu vztahu.

Terapeut nejde do práce s návodem. Jde s očima, ušima a srdcem. Pozoruje, jak klient mluví - jestli hovoří o myšlenkách, emoci nebo těle. Je-li klient ztracen v úvahách, terapeut ho může vést k pocitům. Je-li klient zablokovaný v těle - například zatíná pěsti, když mluví o rodičích - terapeut ho může vést k vědomí toho, co se v něm děje. Tři úrovně, jak je popisuje Filip Abramčuk, jsou vždy přítomny:

• Tělesná úroveň - pocity, napětí, dech, pohyb
• Emoční úroveň - cit, nálada, afekt, strach, hněv
• Myšlenková úroveň - příběhy, věty, přesvědčení, „musím být dokonalý“

Terapeut neříká: „To je jen emoce.“ Neříká: „To je jen myšlenka.“ Říká: „Co se děje, když to říkáš?“

Co je vlastně „integrativní otevřenost“?

Výzkum z Masarykovy univerzity (2013) zjistil, že klíčovým prvkem úspěšné integrace je integrativní otevřenost. To není jen schopnost kombinovat metody. Je to postoj. Je to schopnost říct: „Možná máš pravdu, i když to dělám jinak.“

Mnoho terapeutů začíná s pevným přesvědčením: „Já dělám psychoanalýzu.“ A pak se setkávají s klientem, který nemůže mluvit o minulosti - protože je příliš zraněný. A najednou se musí přesunout. A to je obtížné. Integrativní otevřenost je schopnost nechat se změnit. Schopnost říct: „Moje metoda mi nevystačí. Potřebuji něco jiného.“

To znamená, že terapeut nezvyšuje jednu školu nad druhou. Psychoanalýza není „hlubší“. CBT není „efektivnější“. Každý přístup má svou silnou stránku. Integrativní terapeut je jako kuchař, který ví, že někdy potřebuje klasickou polévku, někdy curry a někdy jen teplou vodu s citronem. A neříká: „Já jsem jen kuchař na polévky.“

Proč je vztah důležitější než metoda?

Víte, co nejčastěji pomáhá lidem v terapii? Nejsou to techniky. Nejsou to nástroje. Je to vztah. Vztah, ve kterém se člověk může cítit bezpečně. Vztah, ve kterém se nemusí ukazovat „dokonalý“. Vztah, ve kterém může říct: „Nevím, co se se mnou děje.“ A nebude se za to stydět.

Ken Evans říká: Klient je hybatelem změny. Terapeut není „lečitel“. Je spolutvůrce. Když klient řekne: „Nemůžu se dívat na své rodiče.“ Terapeut neříká: „To je z dětství.“ Říká: „Co se stane, když to řekneš? Co se děje v těle? Co chceš říct, ale nechceš?“

To je jiný přístup. Nejde o to, co klient řekl. Jde o to, co se v něm děje, když to řekl. A to se dá poznat jen v pravém vztahu. A ten vztah nevytváří metoda. Vytváří ho přítomnost terapeuta. Schopnost být tam. Bez plánu. Bez návodu. S otevřeným srdcem.

Co se děje ve výcviku integrativních terapeutů?

Výcvik integrativních terapeutů není jen o učení se technik. Je to cesta do sebe. Musíte pochopit, jaké vztahy vás tvořily. Kdo vás zranil? Kdo vás podpořil? Kdo vás nechal být? A jak tyto vztahy ovlivňují vaše interakce s klienty?

Výcvik zahrnuje práci s tzv. významnými osobami. To jsou lidé, kteří vás formovali - rodiče, učitelé, přátelé, partneri. A nejen to: musíte pochopit, jak tyto vztahy vás ovlivňují v terapii. Když klient řekne: „Nikdy mi nikdo neslíbil, že to bude v pořádku.“ A vy se najednou cítíte jako váš otec, který vám to nikdy neřekl? To je přenos. A integrativní terapeut se toho učí. Nenechá se unést. Ví, že to není o něm. Je to o tom, co klient přenáší.

Také se pracuje s křivkou životní spokojenosti. Kdo jste byli? Kde jste byli šťastní? Kde jste se ztratili? A jak to souvisí s tím, co se děje teď? To není jen psychologie. Je to životní mapa. A terapeut ji čte jako knihu - ne jako předpis.

Co může jít špatně?

Integrativní psychoterapie není zlatá koule. Je to složitý přístup. A má svá rizika.

Jedním z nich je osifikace. To znamená, že terapeut se někdy zatvrdí. Začne používat stejné techniky, stejné fráze, stejné přístupy - i když už nefungují. Stane se „integrativním“ jen ve jménu. Ve skutečnosti je jen zapečetěný v jednom stylu.

Druhým rizikem je neshoda s vlastním stylem. Někteří terapeuti se snaží kombinovat věci, které jim nejdou. Například: „Já jsem výrazně tělově orientovaný, ale teď se snažím být jako Freud.“ To se nezdaří. Integrace není o tom, být všemi. Je o tom, být autentickým a vědomým.

A třetí riziko je přílišná flexibilita. Někteří terapeuti se stávají „všemi všudy“. Neříkají nic konkrétního. Nevedou klienta. Jen se ptají. A klient se ztrácí. Integrativní terapie není „neříkat nic“. Je říkat věci, které mají smysl pro toho konkrétního člověka.

Co je nového v roce 2026?

V České republice se integrativní psychoterapie stává dominantním přístupem. Podle dokumentů z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy (2023) je její základní princip prakticky totožný s tím, co se považuje za „dobrou terapii“. Jenže tady je rozdíl: neříká se: „To je dobrá terapie.“ Říká se: „To je dobrá terapie pro tebe.“

Dnes se integrativní terapeuté více zaměřují na evidenčně podložené metody. Nepoužívají všechno, co se dá. Používají to, co funguje. A to zjišťují s klientem. Co ti pomohlo? Co ti ne? Co bys chtěl vyzkoušet? To je dnes standard.

Někteří terapeuti integrují i mindfulness, bioenergetiku, systémové přístupy, přístupy založené na všímavosti - jako je ten, který popisuje R. Kurtz. A nejsou to jen „techniky“. Jsou to cesty, jak se vrátit ke svému tělu, ke svému dechu, ke svému srdci.

Kdo by měl zkusit integrativní psychoterapii?

Pokud jste:

• Už jste zkoušeli nějakou terapii, ale necítili jste se „pochopeni“
• Chcete, aby vás terapeut neříkal, co máte dělat, ale pomohl vám najít vlastní cestu
• Chcete, aby se terapeut zajímal o vaše tělo, emoce i myšlenky - ne jen o jedno
• Chcete, aby vztah s terapeutem byl pravý - ne formální, ne technický

…potom integrativní psychoterapie může být pro vás ta správná cesta.

Nejde o to, jakým směrem se terapeut vzdělával. Jde o to, jestli vás vede k sobě. A jestli vás tam nechá.