Hranice a bezpečí v dětské terapii nejsou jen pravidly, která terapeut dodržuje. Jsou to základní pilíře, které umožňují dítěti vůbec začít věřit. Když dítě ví, že někdo nezakročí, když se cítí nepříjemně, že někdo nezaměňuje jeho „ne“ za „ale“ a že jeho tělo není předmětem diskuse, začne se otevírat. A to je přesně ten okamžik, kdy terapie přestane být jen rozhovor a začne být léčba.

Proč hranice vůbec existují?

Hranice nejsou proti dítěti. Jsou pro něj. Když dítě řekne „ne“ a nikdo to neignoruje, učí se, že jeho pocity mají hodnotu. Když terapeut nechá dítě sedět na židli, ne na svém koleně, i když se dítě chce přitisknout, ukazuje mu, že jeho prostor je svět. To není přísnost. To je respekt. Podle Matějčka a Langmeiera je nejlepší zájem dítěte v prostředí, kde se cítí bezpečně a kde má jasné, spolehlivé hranice. Bez nich dítě neví, kde začíná ono a kde končí druhý. A to je přesně to, co zneužívání potřebuje - nejistotu.

Nejde o to, aby dítě vždycky mělo radost. Jde o to, aby vědělo, že když se necítí dobře, má právo to říct. A že někdo to slyší.

Co je to zdravá hranice v terapii?

Zdravá hranice v dětské terapii zní jednoduše: „Tělo dítěte není můj předmět.“ To znamená žádné nežádoucí doteky, žádné fotky bez souhlasu, žádné hraní s jídlem, když dítě řekne, že ho nechce. To není jen etika. Je to psychologická základna. Konsent.cz to definuje jako pravidla, která si každý vytváří o tom, jak chce, aby se k němu druzí chovali. A dítě má právo je mít - stejně jako dospělý.

Terapeut, který respektuje hranice, neříká: „Ale proč ne?“ Když dítě nechce políbit terapeuta na tvář, neříká: „Nemůžeš být tak zlobivé.“ Říká: „Je to v pořádku. Nemusíš.“ A tím dítěti říká: „Tvé tělo je tvé. Já to respektuji.“

Tady je rozdíl mezi trestem a hranicí. EduAll.cz upozorňuje, že tresty - jako „nebudu ti dát cukr“ nebo „nebudu tě držet“ - zastaví chování na chvíli, ale neukážou, co je správné. Hranice ukazují směr: „Když chceš přijít k mému stolu, přijď a řekni: ‘Můžu se k tobě posadit?‘“

Co se stane, když hranice nejsou?

Když dítě nikdy nepozná jasnou hranici, naučí se, že jeho „ne“ neplatí. A to je nebezpečné. Výzkumy z Masarykovy univerzity (2017) ukazují, že děti, které se v dětství setkaly s nekonzistentními hranicemi, mají vyšší riziko „zamrznutí“ - psychického zablokování - v situacích, kdy je někdo překračuje fyzické nebo emocionální hranice. Některé děti se naučí mlčet. Jiné se naučí přijímat všechno, protože vědí, že „ne“ nevede nikam.

A to není jen o sexuálním zneužívání. Je to i o tom, že dítě, které se nikdy nesmílo říct „ne“ na fotku, se pak v pubertě neodváží říct „ne“ na kouření, alkohol nebo sex. Hranice v dětské terapii jsou první lekce o tom, že tělo je své.

Co dělat, když dítě překračuje hranice?

Terapeut není rodič. Ale není ani náhodný člověk. Když dítě v terapii hodí hračku do obrazu, zatlačí terapeuta nebo vykřikne: „Jsi blbec!“, nejde o to, aby terapeut zůstal klidný. Jde o to, aby reagoval jasně a bez útěku.

Česká psychologická společnost (2022) zjistila, že 87 % terapeutů při porušení hranic okamžitě ukončí sezení. To je špatná odpověď. Ne proto, že by bylo špatné ukončit sezení, ale protože to dítěti říká: „Když se chováš špatně, přestaneš být důležitý.“

Lepší je říct: „Vím, že jsi naštvaný. Ale když hážeš hračky, nemůžeme dál pokračovat. Když chceš, můžeš mi říct, proč jsi naštvaný, a my se o tom budeme bavit.“

Nejde o to, aby dítě bylo „dobré“. Jde o to, aby se naučilo, že emoce jsou v pořádku, ale chování má důsledky. A že terapeut neodchází, když je dítě naštvané. Právě naopak - zůstává.

Rodiče, terapeut a tajemství

Tady je jedna z nejčastějších otázek: „Co terapeut rodičům řekne?“

Neříká všechno. A to je správně. Psychologie.cz a Etický kodex psychologů (2019) jasně říkají: terapeut má zodpovědnost před dítětem i před rodiči. Ale dítě má právo na tajemství. Ne každá věta, kterou dítě řekne, musí být předána rodičům.

Praktický přístup: terapeut s dítětem domluví, co se rodičům řekne. „Můžu ti říct mamince, že jsi se dnes cítil smutný?“ „Ne.“ „A co když řeknu, že jsi měl těžký den a potřebuješ čas?“ „Ano.“

Tím terapeut ukazuje dítěti: „Tvoje slova mají váhu. Tvoje soukromí je důležité.“ A rodičům: „Váš dítě je někdo, kdo má vlastní vnitřní svět - a já ho respektuji.“

Průzkum na Facebooku (2023) ukazuje, že 68 % rodičů chce, aby terapeut respektoval soukromí dítěte - ale zároveň jim poskytoval dostatek informací. To je možné. Ne přes všechno, ale přes průhlednost.

Co se děje v praxi?

Ve skutečnosti se mnoho terapeutů cítí ztracených. Někteří jsou příliš přísní - nechají dítě sedět na židli i když pláče, protože „musí být hranice“. Jiní jsou příliš měkkí - nechají dítě sedět na koleni, protože „to ho uklidní“. Oba přístupy selhávají.

Nejlepší terapeut je ten, který ví, že hranice nejsou pevné čáry. Jsou jako vlny. Někdy je potřeba je posunout, někdy je potřeba je zpevnit. Dítě, které prošlo zanedbáním, potřebuje jasnější hranice. Dítě, které bylo příliš kontrolováno, potřebuje více svobody.

Psychoterapie Anděl (2023) to shrnuje: „Některé děti potřebují více držet hranice, jiné více podporovat samostatnost.“ To není šablona. To je pozorování. A to je práce terapeuta - ne řídit, ale sledovat, co dítě potřebuje.

Co se mění v Česku?

Už teď je v Česku certifikace pro terapeuty pracující s dětmi. Zavedena v roce 2021, vyžaduje 120 hodin školení - a hlavní část je právě o hranicích a bezpečí. Počet certifikovaných terapeutů se od roku 2019 zvýšil o 24 %. To není náhoda. Rodiče si toho všímají. Podle Nadace Dětská Linka (2023) 78 % rodičů při výběru terapeuta klade důraz na to, zda umí pracovat s etickými hranicemi.

V roce 2024 plánuje Ministerstvo zdravotnictví zavést povinnou certifikaci pro všechny terapeuty pracující s dětmi. Bude zahrnovat speciální modul o bezpečnosti a hranicích. To je krok vpřed. Ale ne však konečný.

Je tu riziko, že se hranice stanou novým nástrojem kontroly. Mgr. Petra Pöthe upozorňuje, že přílišný důraz na hranice může dítě zastavit v jeho přirozeném vývoji. Nejde o to, aby dítě bylo „správně chovající“. Jde o to, aby se naučilo, že jeho hranice jsou důležité - a že je možné je mít.

Co můžeš jako rodič udělat?

Necháš dítě říct „ne“ na polibek? Necháš ho vybírat, co jí, když nemá hlad? Necháš ho odmítnout fotit se na školní akci? Pokud ano - už jsi začal. Tyto malé věci budují důvěru. A důvěra je to, co dítě potřebuje, aby se mohlo otevřít terapeutovi.

Nejsi terapeut. Ale můžeš být jeho spojencem. Neříkej: „Tak to nech, já ti to řeknu.“ Říkej: „Co si o tom myslíš?“ A pak počkej. Dítě má víc říct, než si myslíš.

Na fóru DetiPatříDomů.cz se maminka „Maminka2“ naučila, že když její 8letá dcera nechtěla být fotografována, a ona to respektovala, dítě se k ní později přiblížilo a řeklo: „Maminko, víš, že jsi jediná, kdo mi nevadí, když říkám ne?“

To je výsledek hranic. Ne větší kontrola. Ne větší trest. Jen respekt.

Závěr: Hranice nejsou zábrana. Jsou důvěra.

Hranice v dětské terapii nejsou o tom, aby dítě neudělalo chybu. Jsou o tom, aby dítě vědělo, že když udělá chybu, nebude to znamenat konec. Že někdo nebude hledat, jak ho potrestat. Že někdo bude hledat, jak mu pomoci.

Bezpečí není o tom, aby dítě nikdy neplakalo. Bezpečí je o tom, aby vědělo, že když pláče, někdo ho slyší. A že to neznamená, že je slabé. Znamená to, že je lidské.

Terapeut, který respektuje hranice, není vzdálený. Je přítomný. Není přísný. Je jasný. Není rodič. Je důvěryhodný.

A to je všechno, co dítě potřebuje. Ne více. Ne méně. Jen to.