Psychoterapie funguje - to už víme. Ale kolik opravdu pomáhá? A proč někdo zlepší za 12 sezení a jiný zůstane ve stejném stavu i po roce? Věda už má odpovědi. Ne na všechno, ale na dostatečně mnoho, abychom přestali věřit mýtům a začali se dívat na terapii jako na léčbu - s výsledky, které se dají změřit.

Psychoterapie je účinná, ale ne stejně pro všechny

Metaanalýza z roku 1980, která shrnula 475 studií, ukázala, že průměrný efekt psychoterapie je 0,80. Co to znamená? Znamená to, že klient, který prošel terapií, je v průměru lepší než 79 % lidí, kteří nechali problém neřešený. To není jen „možná pomůže“. To je výsledek, který se rovná nebo převyšuje účinnost většiny léků na deprese a úzkost.

Ale tady je klíčové slovo: průměr. Někdo se zlepší rychle, někdo pomalu, někdo vůbec. Studie z Masarykovy univerzity z roku 2022 ukázaly, že 78 % klientů v pilotním programu krátkodobé terapie (12 sezení) dosáhlo významného zlepšení. Ale zároveň 18 % lidí v průzkumu České psychologické společnosti z roku 2022 nezaznamenalo žádný pokrok. To není selhání terapie - to je realita. Každý člověk je jiný. Každá porucha má jinou hloubku. A každý terapeutický vztah je jedinečný.

Terapeutický vztah je nejdůležitější faktor - ne metoda

Když se lidé ptají: „Která terapie je nejlepší?“, odpověď vědy je: není jedna nejlepší. CBT, psychodynamická, humanistická - všechny dosahují podobných výsledků. Metaanalýza Steinerta z roku 2017, která analyzovala 2 751 pacientů, zjistila, že rozdíl mezi CBT a psychodynamickou terapií je jen 0,12 až 0,15. To je statisticky nepodstatné.

Ale co je společné pro všechny úspěšné terapie? Vztah mezi klientem a terapeutem. Studie Flückigerová z roku 2018, která zahrnovala 30 882 lidí z 29 zemí, ukázala, že kvalita tohoto vztahu má korelaci 0,60 s úspěchem terapie. To je silnější než většina léků. Klient, který cítí, že ho terapeut opravdu slyší a respektuje, se zlepší - i když terapeut používá metodu, která není „nejmodernější“.

V průzkumu Masarykovy univerzity 74 % klientů uvedlo, že právě tento vztah byl klíčový pro jejich pokrok. Ne technika. Ne teorie. Lidská přítomnost.

CBT vs. psychodynamická terapie: Rychlost vs. trvání

CBT se zaměřuje na přítomnost. Učí tě, jak přestat přemýšlet o tom, že všichni tě nenávidí, jak zvládnout panickou útok, jak přestat se vyhýbat sociálním situacím. Výsledky přicházejí rychle - často už po 10-15 sezeních. To je důvod, proč se CBT stala nejčastější metodou v ČR (42 % terapeutů).

Psychodynamická terapie se ptá: „Odkud to všechno pochází?“ Proč se ti někdy zdá, že tě někdo opouští, i když to neříká? Proč se cítíš vinný, když jsi neudělal nic špatného? Tady se pracuje s minulostí, s nevědomými vzory, s emocemi, které jsi dlouho potlačoval. Výsledky přicházejí pomaleji. Ale pokud se zlepšíš, zůstane to déle. Humanistická terapie dokonce ukazuje, že její efekt roste o 15 % během 24 měsíců po ukončení - zatímco u CBT se často zastaví.

Není tedy otázka „která je lepší“, ale „která je pro tebe správná“. Potřebuješ rychlou úlevu od panických útoků? CBT ti pomůže. Chceš pochopit, proč se ti vždycky opakuje stejný vztah? Psychodynamická terapie ti může dát hlubší odpovědi.

Skupinová terapie: Stejně účinná jako individuální

Mnozí si myslí, že individuální terapie je „lepší“. Ale studie Fuhrimana a Burlingame z roku 1994 ukázaly, že ve 76 % případů je skupinová terapie stejně účinná jako jednání na dvojici. A někdy dokonce lépe. Proč? Protože v skupině vidíš, že jsi nejený. Vidíš, že jiní mají stejné strachy, stejné viny, stejné nesplněné očekávání. To samo o sobě léčí.

V ČR byla studie Mileny Blažkové z roku 2019, která porovnávala oba přístupy. Zjistila, že 82 % studií ukazuje na srovnatelnou efektivitu. A v některých případech - například u úzkostných poruch nebo závislostí - skupinová terapie dokonce převyšuje individuální. Lidé se učí komunikovat, přijímat zpětnou vazbu, být zranitelní - a to v bezpečném prostředí, které je jako malá rodina.

Co se děje v praxi - a proč výsledky klesají

Ve výzkumných studiích (RCT) je účinnost psychoterapie 65-70 %. Ale v reálné praxi? Klesá na 50-55 %. Proč? Protože v klinice nejsou klienti „idealizovaní“. Nemají jen depresi. Mají depresi + úzkost + problémy s alkoholem + stres z práce + rodinné konflikty. A terapeuti nemají 90 minut na sezení. Mají 50 minut a musí zároveň plnit formuláře, řešit pojistky, připravovat sestavy pro stát.

Ještě horší je, že jen 35 % českých terapeutů systematicky sleduje, jak se klientovi daří. Používají OQ-45? Jen 22 %. A to je škoda, protože studie Lamberta z roku 2001 ukázala: když terapeut pravidelně ptá: „Jak se ti dnes daří?“, úspěšnost terapie stoupne o 35 %. A počet sezení klesne o 17 %. To znamená: větší výsledky, menší náklady.

Pilotní program v ČR, který zavedl pravidelné měření, zkrátil průměrnou délku terapie z 22 na 16 sezení u 85 % klientů. Stačilo přidat pár otázek. A nechat klienta mluvit.

Problémy: Náklady, zkracování, zhoršování

Cena sezení v ČR je 800-1 200 Kč. 42 % klientů to považuje za příliš vysoké. A není to jen o penězích. Je to o tom, že terapie je stále považována za „luxusní“ službu, ne za léčbu. Výsledek? Lidé přestávají, když se jim to začne platit. A nezískají úplný efekt.

Ještě horší je trend zkracování terapie. Komerční tlak chce, aby terapie byla „rychlá a levná“. Ale když někdo má traumata z dětství, 12 sezení nestačí. A když se terapeut přinutí „dát výsledek“, může to vést k opačnému efektu. Prof. Šolcovský upozorňuje: u 15-20 % klientů terapie zhoršuje stav - hlavně u těch, kteří mají více poruch najednou. Pokud se nepracuje opatrně, můžeš otevřít dveře, které neumíš zavřít.

A ještě jedna věc: 40 % studií nezveřejňuje negativní výsledky. To znamená, že většina lidí čte jen příběhy úspěchu. A věří, že „každý se zlepší“. To je nebezpečný mýtus. Někdo se zlepší. Někdo se zhorší. A někdo zůstane tam, kde byl. To není selhání. To je lidské.

Co se mění - a kam směřujeme

Ministerstvo zdravotnictví v roce 2023 schválilo pilotní projekt teoterapie pro 500 lidí s lehkou až střední depresí. Do roku 2025 má být zaveden systém evidence účinnosti pro všechny veřejně financované služby. To je první krok k tomu, aby psychoterapie nebyla jen „hodnocená podle pocitů“, ale podle dat.

Prof. Raboch předpovídá, že do roku 2030 bude 40 % sezení kombinováno s digitálními nástroji - aplikacemi, které sledují náladu, pomáhají s cvičeními, posílají zpětnou vazbu. To není nahrazování terapeuta. To je jeho pomocník.

A výzkum na VFN Praha zkoumá, zda lze terapii personalizovat na základě genetických a neurobiologických markerů. Co kdybychom věděli, že tvoje mozek reaguje lépe na psychodynamickou terapii než na CBT? To by byl přelom.

Největší výzva ale není technologie. Je to přesvědčení. Psychoterapie není „něco, co děláš, když ti je špatně“. Je to léčba - stejně jako antibiotika nebo operace. A jako každá léčba, má své výsledky, své rizika a své podmínky. Když to pochopíme, přestaneme hledat „nejlepší terapii“. Začneme hledat tu správnou pro tebe.