Aftercare není jen doplněk léčby závislosti - je to ta část, která rozhoduje, zda se člověk vrátí do starého života nebo začne žít nový. Mnoho lidí si myslí, že když projdou detoxikací, psychoterapií nebo stacionární léčbou, je to konec. Ale pravda je jiná: bez pečlivě navrženého doléčovacího programu se většina lidí během prvních šesti měsíců vrátí ke své závislosti. To není chyba člověka. Je to chyba systému, který přestává podporovat právě v okamžiku, kdy je podpora nejvíc potřeba.

Proč aftercare nefunguje, když ho lidé nechají být

Po ukončení léčby přichází čas, kdy se člověk ocitne v prostředí, které ho dříve zničilo. Kamarádi, kteří stále pijí. Byt, kde je ještě ta lahve. Práce, kde se po šestce vždycky někdo ptá: „Co dnes piješ?“ Nebo jen ten vnitřní hlas, který říká: „Jen jednou. Už to nezabije.“

Bez aftercare je to jako vyhodit člověka z nemocnice po operaci s tím, že „už jsi v pořádku“ - a pak ho necháš doma, kde není žádná péče, žádná kontrola, žádná podpora. Výsledek? Přibližně 70 % lidí s alkoholovou závislostí začne znovu pít do konce prvního roku po léčbě. U návykových látek je to ještě hůř - některé studie ukazují, že bez podpory se vrací až 85 %.

Aftercare není „něco navíc“. Je to životní záchrana. A funguje jen tehdy, když je osobní, pravidelný a dlouhodobý.

Co obsahuje skutečně účinný doléčovací program

Není jedna formule, která sedí všem. Ale všechny úspěšné programy mají společné prvky - a ty nejsou složité. Stačí tři věci: pravidelnost, lidská přítomnost a konkrétní nástroje.

• Pravidelné setkání - minimálně jednou týdně prvních 6 měsíců, pak postupně méně. Ne jen na kancelářské schůzce, ale v týmu, kde se lidé znají, pamatují si, co se stalo minulý týden.
• Peer podpora - lidé, kteří prošli stejným. To není „nějaký terapeut“. To je ten, kdo ví, co znamená být v koupelně a cítit, že se musíš vykoupat, jinak to zvládneš. To je ten, kdo ti pošle zprávu: „Jsi v pořádku?“ když vidí, že jsi neodpovídal dva dny.
• Životní dovednosti - jak se naučit říct „ne“? Jak si najít nové kamarády? Jak se vypořádat s únavou, zlostí, smutkem bez alkoholu nebo drog? Tyto dovednosti se neobjeví samy. Musí se cvičit, jako jazyk nebo sport.

V Česku se tyto prvky objevují v různých formách: v návštěvních centrech, v svépomocných skupinách jako AA (Alkoholici anonymní) nebo NA (Narkomané anonymní), v programech jako „Dům zotavení“ nebo „Přechodný byt“. Ale často chybí koordinace. Lidé se cítí ztracení - nevědí, kam jít, kdo je tam, kdy to začíná.

Co se děje po 3 měsících - a proč to zničí všechno

První měsíc je těžký. Druhý je horší. Třetí je ten, kdy člověk začne myslet: „Jsem v pořádku.“ A právě v tom okamžiku se zastaví. Přestane chodit na schůzky. Přestane volat. Přestane psát. A pak přijde první závažný stres - rozvod, propuštění, smrt blízkého. A protože už nemá nástroje, nezvládne to. A vrací se.

Největší chybou je předpokládat, že „zotavení“ je něco, co se děje jen během léčby. To není. Zotavení je životní styl. A životní styl se nevytváří za týden. Vyžaduje trénink, opakování, chyby, znovuzkoušení.

Ve výzkumech z USA a Německa se ukázalo, že lidé, kteří měli pravidelné setkání s terapeutem nebo peerem alespoň 12 měsíců po ukončení léčby, měli třikrát vyšší šanci zůstat abstinentní. A to nezávisle na tom, jaká byla kvalita primární léčby.

Kdo by měl být součástí aftercare - a kdo ne

Není důležité, kdo vede program. Důležité je, kdo ho provádí.

Nejúčinnější programy nevedou jen psychologové nebo adiktologové. Vede je často někdo, kdo sám prošel závislostí - a teď pomáhá. To není „náhrada za lékaře“. Je to „náhrada za samotu“. A ta je často důležitější.

Na druhou stranu - programy, které se zaměřují jen na „vyšetřování“ nebo „kontrolu“, selhávají. Pokud se setkání stává příležitostí, kdy ti říkají: „Znovu jsi se napil?“, místo: „Co se stalo, že jsi to potřeboval?“, pak to není aftercare. To je trest.

Skutečný aftercare je bez soudců. Je bez výčitek. Je bez „měl jsi to zvládnout“. Je prostě tam - jako přítel, který neodchází, když se to zhorší.

Co dělat, když žádný program není k dispozici

Ne všude v Česku je možné najít organizovaný doléčovací program. V některých městech nejsou žádné. V jiných je čekací doba 6 měsíců. Co dělat?

Nejprve: nečekat. Neříkej si: „Až bude program, začnu.“ Začni teď.

• Připoj se k AA nebo NA - tyto skupiny jsou v téměř každém městě. Nejsou dokonalé, ale jsou tam. Každý den je nějaké setkání. Stačí přijít. A přijít znovu.
• Vytvoř si vlastní tým - jedna osoba, která tě zná, která tě neosuduje, která tě bude vědět, kde jsi. Může to být kamarád, který nežije ve tvém světě, nebo terapeut, kterého navštěvuješ jen jednou za měsíc. Ale musí to být někdo, kdo tě drží.
• Udržuj denní rituál - každý den 10 minut napiš, co cítíš. Každý den 20 minut chodíš ven. Každý den řekneš někomu: „Dnes jsem nevypil.“ Těchto malých kroků se nevšímej. Ale když je děláš každý den, měníš mozek.

Není třeba být „perfektní“. Stačí být přítomný. Každý den. I když se chceš vrátit. I když je to těžké. I když si myslíš, že to nemá smysl.

Co se stane, když aftercare zafunguje

Před pěti lety jsem se setkal s mužem, který prošel 3x léčbou. Každá skončila stejně: přestal pít, získal práci, vytvořil vztah. A každýkrát se vrátil. Po čtvrté léčbě se rozhodl, že nebude jen „čekat na program“. Začal chodit na AA každý den. Našel si „sponsoru“ - staršího muže, který byl abstinentní 18 let. Každý týden si s ním sedli na kávu. Nikdy neříkal: „Měl jsi to zvládnout.“ Vždycky říkal: „Co se děje?“

Teď má 5 let abstinentnosti. Má dítě. Pracuje jako technik. A každý týden přijde na schůzku, aby pomohl někomu, kdo je na začátku.

Aftercare neznamená „nebudeš mít těžké dny“. Znamená: „Nebudeš je mít sám.“

Co se stane, když neuděláš nic

Bez aftercare je riziko relapsu nejvyšší v prvních 3 měsících. Ale to není konec. Většina lidí, kteří se vrátí po roce, to udělají ne proto, že „zase chtěli“. Ale protože se cítili ztracení. Bez podpory. Bez vztahu. Bez toho, kdo by je věděl, kde jsou.

Závislost není jen o látkách. Je o izolaci. A aftercare je opakem izolace.

Největší lží, kterou si lidé říkají, je: „Už jsem to překonal.“

Nejsi to překonal. Jsi to přežil. A teď je čas se naučit žít bez ní - každý den znovu.